Podle zaručených zpráv z agentury JPP Žufrika týrám pohybem. Spousta lidí, co ho nezná a viděla ho prvně, ho zas polituje, že má málo pohybu... A přitom lovecký pes musí mít dobrou fyzičku a pohyb k němu neodmyslitelně patří. Retrívři byli vyšlechtěni jako přírodní psi. Byli a jsou pokládáni za společníky pro osamělé lovce, za asistenty, a také za pohledné pracovité psy. Retrívr vykoná vše, k čemu je vycvičen, a jakákoli aktivita v přírodě je pro něj tou nejlepší odměnou. Jen několik plemen oplývá takovu schopností výcviku a přizpůsobivostí. Odlišnost budí závist a proto asi neustále některým lidem vadíme. Přitom je to jen krásný příklad, co všechno tohle úžasné plemeno dokáže. Zde je hokus pokus o záznam z jízdy na kole se Žufrikem po dvou měsících nepravidelných tréninků. Radost kluci dávají najevo, jen když kola vidí! Klik na youtube.

K bikejöringu jsem se Žufrikem přišla jako slepý k houslím. Se Žufrikem jsem to zkoušela prvně někdy v jeho 16 měsících a po dvou pokusech toho zanechala, neboť zas takový sebevrah nejsem a ručičky mám jak hůlčičky a lehko se lámou. Tehdy jsem chtěla docílit jen toho, aby spokojeně běžel vedle kola...
Mezitím jsme se pustili do dogtrekkingu, kde si Žufrik osvojil práci na postroji a namakal svaly. I když je to věčné štěně, je lépe ovladatelnější a jsme naladěni na stejnou vlnovou délku, rozumíme si i beze slov. Tak jsem prostě jednoho dne téměř vsadila, že když půjde Broněk s Bustym trénovat, budeme je doprovázet, a to taky na kole. Broněk moc nevěřil...
Kluci vyrazili ze vrat a já jsem šla srabácky po asfaltu s kolem vedle sebe, že si nasednu až na poli...pole je o něco měkčí než asfalt... Na polní cestě jsem nasedla a potichounku řekla: "Tak jedem... ". Noo, jeli, jsme, my jsme frčeli a já nemusela ani šlapat! Oči vyvalený, kde se to v kom klukovi bere. Když jsme dojeli Bustyho, i Broněk zíral, nevím, jestli víc na mne, že jsem se udržela nebo na Žufrika, jak mu to jde a jak je při tom šťastný. Dokud Žufrik táhl silou, nechala jsem se táhnout. Po ustálení tempa na přirozený běh už mu pomáhám šlapáním. Ale jen tak, aby šňůra zůstala napnutá. Z kopce brzdím ostošest, nejsem si ještě sama sebou jista. Čím více brzdím, tím má Žufrik větší stabilitu, jak se opírá o postroj. Jenže tím se mu lépe běží a může být rychlejší. Takže s brzdama si moc nepomohu... Každopádně do konce 5km okruhu nás měli Bustíci v patách, a ke konci nás dokonce brzdili!
Překvapena a nadmíru potěšena naším „úspěchem“ jsme druhý den vyrazili na cyklovýlet. I když se v počátcích tréninku má začínat po malých dávkách, abychom psovi práci neznechutili, Žufrik 12 km trasu zvládl s přehledem, jako kdyby trénoval léta, a ještě chtěl na konci házet dummíky. Já byla trochu naklepaná, protože nemám kolo s odpruženými vidlicemi, ale naprosto spokojená, co ten můj kluk dokáže! Kam se na něj hrabou šampioni! Tak jsem koupila přilbu a přihlásila nás na naše první závody. Protože v závodní atmosféře je to úplně o něčem jiném. Což Žufrik předvedl statečně hned na startu - pobavit publikum, tu oblíznout, tu podrbat, a máme co dělat, abychom ze startovní zóny zmizeli dřív, než odstartuje další závodník. Na druhých závodech se na startu už choval jako profík.
Každopádně to Žufrika viditelně baví a fyzicky to zvládá na jedničku! Nejhůře to zvládá mé 18 let staré kolo... tu se něco povolí, tu spadne řetěz...