I když se třeba přes rok míjíme, na přelomu roku se již po třetí vydáváme na společnou prochajdu. Tentokrát jsme zamířili do Klánovického lesa. Což máme kousek od našeho skladu. Takže na místo srazu jsme vyrazili pěšky. Dálku jsem nějak neodhadla a dorazili jsme s mírným zpožděním. Proběhlo velké vítání mezi pejsky, že paničky neslyšely jediného slova... Takže vzhůru do lesa.
Majky naposledy viděl Bustyho jako malé štěně. Teď byl překvapen, že na něj jeho výchovné metody nezabírají, takže Majky se Bustyho nezbavil do konce procházky. Žufrik se zas jal obtěžovat paničku, Benji jak mohl, vzhůru za zvěří a Bea? Ta jen nevěřícně kroutila hlavou, kam že jí to panička vzala. Psiska se řádně vylítala a unavila, což konečně paničky taky. Fotoreportáž doplněnou o komentáře najdete na rajčeti.

 

Znuděni vánočním flákáním vyrazili jsme vstříc zasněženým pláním, foukajícímu mrazivému větru, sněhovým vločkám lítajícím přímo do očí, slunečním paprskům odrážejícím se na čerstvě napadaném sněhu... K této romantice by se jistě více hodilo horské prostředí, ale musíme si vystačit s okolím Prahy. Psi na sněhu stokrát jinak naleznete na rajčeti.
   

Zamířili jsme na psí hřiště na Proseku. Kluci se vyběhali, ale žádní kamarádi nepřišli. Jen jeden se odvážil (resp. jeho pán), malý buldoček, co se prý bojí velkých psů. A taky hned začal na kluky vrčet. Busty vrčení ustál, spíš se začal stranit. Žufrik si ho přestal všímat a čmuchal si po svém. Chyba, ignorace se opět nevyplatila. Malej crittrsák se Žufrikovi zničehonic zakousl do kožichu. Štěstí, že kožich je opravdu zimní, buldoček měl hubu plnou chlupů :). Možná lepší, že se nám malí pejskové s Napoleonským komplexem vyhýbají. Pár fotek z hřiště na rajčeti.

 

Dlouho jsem nevzala na naší procházku foťák. Mělo být slunečno, klid mezi bouří, která přinese další várku sněhové nadílky. Sluníčko se schovávalo, vítr fučel, sníh měl tekuté skupenství... ale jo, kluci si to užili. Fotodokumentace jako obvykle na rajčeti.

   

Výsledek histologického rozboru potvrdil tezi zhoubného nádoru. Naštěstí v první fázi. Máme na výběr formu léčby. Buď kortikoidy, kde je údajná úspěšnost kolem 20 % nebo cytostatika. To obnáší celkem dost peněz, cca 12-15 tisíc: Infuze, čas, zvracení, zeslábnutí organismu, apatie, naděje? Údajně se jedná o 100 % metodu. Nevěřím, nic není stoprocentního. Proč by pak tolik lidí umíralo na rakovinu?
Pak je ještě jedna možnost. Vyčkat. Recidiva je možná v průběhu 6-12 měsíců. Je možná, ale není jistá! Ať se rozhodneme pro to či ono, stejně si budeme ve výsledku vyčítat, že jsme neudělali to druhé. A pokud s ohledem na špatné kyčle zvolíme třetí možnost, jistojistě nás spousta lidí odsoudí. Jenže ona je tenká, tenoučká nitka mezi láskou a týráním...
Každopádně do jídelníčku postupně Bustymu zařadím chřest a javorový sirup se sodou (máte-li další tipy, napište nám do knihy návštěv!). Ať už mu život znepříjemňuje dysplazie nebo zkrátí rakovina, zažije ho s námi na plno. Vždyť radost ze života je ten nejlepší lék!

Dají si zmrzlinu! Ale také pomuchlují Žufrika, protože mu dneska jsou 4 roky! Všechny fotky najdete na rajčeti.

   

Je to přesně rok, co Busty absolvoval RTG vyšetření na dysplazii s pozitivním nálezem. Kromě toho veterinář diagnostikoval bulku v tříslech s komentem, že je malá a řezání je zbytečné. Bulka byla stabilní, ale rok se s rokem sešel, a bulka dostala své jméno. Mastocytom. Naplánované canisterapeutické zkoušky, long distance závody, vše se ruší.

Mastocytom je tvořen maligně zvrhlými žírnými buňkami neboli mastocyty. Najdeme jej nejčastěji v oblasti třísel, šourku a dolních končetin. Mastocyt je zvláštní buňka, která má svůj původ v kostní dřeni. Nejvíce se podobá bílé krvince, která se jmenuje basofilní leukocyt, ale není s ním totožná. Krevním oběhem se dostává do vazivové tkáně. Je to typický nádor psů středního věku. Podle histologického nálezu lze mastocytomy rozdělit do tří stupňů:
1. dobře diferencovaný
2. středně diferencovaný
3. nediferencovaný (anaplastický).

Budeme pevně doufat, že výsledky histologického rozboru vzorku potvrdí první stupeň, který je relativně "přátelský". Operace proběhla bez komplikací, jen probírání z narkozy Bustymu dalo pěkně zabrat. Večer kvíkal při každém pokusu o pohyb, protože doktor mu musel vzít tkáň až u kolenního vazu. Hotová hromádka neštěstí. Dnes jsem ho ale už na procházce musela mírnit. Jen přibrat musí, od středy zhubl o 3 kila:(, což není nic dobrého v souvislosti s nádorem...
Pár fotek pro otrlejší naleznete pod tímto odkazem.

29.11.2010 S Bustym jsem dnes byla na kontrole. Rána se hojí vcelku dobře, i když ne nejlépe. Stehy vytaženy, na výsledky stále čekáme.

Prochajda okolím Štěchovické přehrady: čekali jsme sv. Martina, zatímco Žufrik se zvesela koupal a já opalovala. Navštívili jsme Goldyho, štěňě zlatého retrívra, a kluci mu pěkně prohnali faldíky. Přes kopec jsme pak zaskočili na kukandu na závody psích spřežení na Točníku. Nakonec jsem byla i ráda, že jsme se nepřihlásili, na naše chlupaté potvůrky bylo moc velké teplo. Víkend jsme zakončili na Vltavotýnsku. Obrazem vše zde.

Ranní mrazíky, mlhavá dopoledne, inverzní počasí, nádherná odpoledne s modravou oblohou a barevnou přírodou. Když se babí léto pěkně vybarví, je to ráj pro fotografy. Jen mít ten správný přístroj. Ten sice nemám, ale snažím se vymáčknout to nejlepší z mého současného foťáku :) Podzimní procházky v okolí Tetína, Točníku, Štěchovic a psí nekonečné dovádění, to vše naleznete v novém albu na našem rajčeti.

Broněk je zas v práci, takže žádný závody, ale vyrazili jsme alespoň na IV. HafBO pochod pořádaný naší ZKO. Nešlo se na čas, takže jsme šli na pohodu. Navíc Busty za sebou táhl novou dogtrekkařkou krev, Bonču :) Trasa byla kratičká, aby neodradila některé účastníky :) Pouhých 14 km a vedla z Černošich přes Vonoklasy, Mořinku na Karlštejn. Zde byly připraveny soutěže, které předpokládaly hlavně dobrou paměť páníčků! Určit polohu míst zobrazených na fotografiích a tzv. kimovka, tj. zapamatovat si sled cviků se psem, a po té je bezchybně předvést. Žádná sláva, podle mne, ale nakonec jsem se Žufrikem uhrála 3.místo! Bonča s Bustíkem trochu "bojovala", ale šlo především o zábavu.
A protože i Bonča byla stále svěží (první delší výšlap a hned v tahu se psem), nazpět jsme nejeli vlakem jako všichni, ale hezky pochodovali po svých přes Malou Ameriku, Mexiko, Velkou Ameriku, Mořinu, Roblín do Vonoklas a odtud šupem do Černošic. Nakonec jsme tedy dali 30 km jakoby nic. Fotodokumentaci naleznete na rajčeti.

Zatímco kluci v sobotu odpočívali po náročném treku, já se Žufrikem jsem brázdila po hradeckém letišti, kde se konal již 10. ročník největšího setkání autodopravců ve střední Evropě. Celkem bylo letos registrováno 373 trucků a na plochu se přišlo podívat něco přes 12 tisíc návštěvníků.

Zúčastnila jsem se sprintů, i když v případě těžké mrazírenské nástavby jde opravdu jen o účast, ale poslední jsem neskončila. Ani v případě jízdy zručnosti jsem nezahálela a předvedla čistou jízdu plnou skřípění gum a nebezpečného naklánění :) K tomu jsem ještě provezla moderátora celé akce, Pepu Melena, takže diváci měli moji jízdu zručnosti skutečně on-line. V podvečer začal oblíbený rej světlušek, neboli přehlídka osvícených kamionů, pastva pro oči. Souběžně s tím začal večerní program v podobě vystoupení Rudy z Ostravy a Teplé buchty.

V neděli se pak konaly finálové jízdy. Ve sprintech opět vybrali všechno lehké dodávky a v tahačích rychlí maďaři :) Ani vyhlášení nejhezčích trucků nepřineslo žádné převratné změny, i když já letos s pohárem nepočítala...ano, i já tento víkend doplnila sbírku pohárů o jeden kousek... Renda byl ohodnocen jako 3. nejhezčí dodávka Truckfestu 2010! Fotky z celé akce najdete na rajčeti.

Je na čase obnovit naše pravidelné porozvozní procházky. Žufrikovy chybí. Jenže místa podél rozvozních tras začínám mít prochozené. Tentokrát jsme se vydali od Štěchovice do údolí Kocáby. Odtud podél Kocáby přes trampské osady Havran, Dashwood, kde mají nápis na skále jak v Holywoodu, Askalonu do Lečic. Po 10 km se konečně dalo se Žufrikem i koukat po houbách. A když už jsem našla malou osadu pravých hříbků, tak ten bílej medvídek zase rozšálpl vosí hnízdo a stál v něm, protože si ničeho nevšiml. V duchu hesla "Kdo uteče, ten vyhraje" beru nohy na ramena volám na Žufrika. Žufrik se ztrácí v roji...snaží se běžet, ale moc to chudáčkovi nešlo. Sváděl ukrutný boj tlapkama se všudypřítomnýma vosama. Dvakrát se zastavil, po třetí se konečně z pichlavého sevření vymanil. S knikavým hláskem si začíná probírat kožíšek. Asi toho dostal dost do kouliček, protože se chladí o zem jak Busty žabák :)
Fotit v podstatě nebylo nic moc, šli jsme stále lesními úseky, ale přeci jenom pár fotomomentek naleznete na rajčeti.

Neděle a páníček nevstává do práce? No to je svátek! Hurá ven! Před cvičákem jsme vyrazili na krátký výletík na Mořinu. Z Mořiny jsme se vydali po žluté na Velkou Ameriku. K našemu úžasu jezdí na dno Ameriky už i auta, okolí je jedno velké parkoviště. To jsou mi věci! Chtěla jsem kluky vyfotit na vyhlídce, kde jsem je fotila před rokem a půl, kdy byl stračena malej prďola, ale nebylo tam prostě místo. Pak jsme zašli k Mexiku a dál na Malou Ameriku. Tady jsme odbočili mimo turistické značení, kde jsme si mohli vychutnávat poklid a blahodárný chládek stromů. Našli jsme i Liščí lom, ale na další už nam nezbyl čas. V podvečer nás totiž čekal cvičák! Bez fotek by to nešlo, takže pár momentek na rajčeti.

Žufrik se zase vymódil za polovičního flata a tak nutně následovala koupačka. V mapě jsem našla modrou loužičku u Hradešína a tak jsme tuhle louži jeli vyzkoušet. Po půl hodině čvachtání byl ze Žufrika opět zlatý retrívr. I na cvičení aportů došlo, jukněte na fotky.

Přinášíme exkluzivní fotozpověď republikového přeborníka ve sběru klíšťat. Své tajemství odhalil zcela nečekaně na krátké prochajdě ke keltskéhmu hradišti na Závisti u Dolních Břežan.

A panička zase zahrabaná v práci...tak jak ji rozptýlíme? Jak na sebe upozorníme? Prostě jí k těm počítačům nepustím, bicykl je přeci zajímavější!

Vyrazili jsme za Broňkovým bratrem do Týna n/V. Psiska samozřejmě jela s námi a část dne patřila jen jim. Udělali jsme si pohodovou prochajdu okolím. Počasí nám přálo, po slibovaném dešti ani památka. V lese jsem navštívili při práci skorošvagra. Největší radost měli Žufrik s Bustym. Povolání dřevorubce je jim velmi blízké :) a hned začali s větvemi pomáhat.
Na louce jsme zas protrénovali přinášení dummíku a všichni se slunili. V přehradě se Žufrik řádně vybahnil, protože byla kvůli stavebním úpravám na hrázi upuštěna. Prvního jarního koupání i s protiproudem si užili kluci až pod přehradou. Tady se ale taky bohužel Žufrik při svém oblíbeném válendu rozřízl nohu zřejmě o pivní střep. Žufrik je ale tvrďák, a když nefňuká panička, nefňuká ani on. Takže v pohodě došel a tlapku mi nastavil až doma :) kluk šikovná. Odpoledne kluci odpočívali a kolem baráku pak lítali hluboko do noci. Dokumentační foto zde.

Žufrikovi se ráno do auta nějak nechtělo...za to Busty se tam cpal. Tak jel se mnou na rozvoz. Na jižní spojce dělal cukrbliky na kamioňáky, v centru se zas šklebil se na kolemjdoucí, prost chvíli neposeděl. Polední pauzu jsme strávili v lesích v okolí Štěchovic. Busty si užíval posledních zbytků sněhu, z kterých nádherně sálal chlad. Jinak bylo Bustymu totiž pěkné vedro... Jarní fotky naleznete na rajčeti.

Po několika jarních dnech se vrátila zima. Má cenu vůbec vyjíždět s autem? Nakonec jsme vyjeli i zdárně dobruslili na místo srazu, Roztok u Křivoklátu. S partou kamarádů jsme se vydali na Nezabudické skály, dál přes Nezabudice, Tyterský potok, Malou Bukovou, Pustověty, Kalubice zpět na Křivoklát a Roztoky. Trasa byla prezentována jako "vcelku rovinka". Krpál Nezabudických skal si pamatujeme z dogtrekku Ota Pavel, ale čekali nás ještě další, na zledovatělém sněhu nic moc. Z Pustovět nebýt při cestě zábradlí, tak jsme se nahoru asi nevyškrábali. Poslední sešup jsme absolvovali už za tmy. Tedy kromě nás, jelikož jsem si mistrně vzala čelovku.
Žufrik opět vyznával lásku bíglovi Ferdovi. Nemysleje na za sebou vláčící paničku přeletěl přes silnici, po níž právě jelo auto... mělo abs, takže všichni žijem. Ferda místo toho, aby ho oštěkl, se před ním ještě rozvalí... Busty po celou dobu krásně tahal, začíná i chápat povel za mnou. Tak snad bude páníček s dogtrekkovou výchovou spokojen :) Dokumentační foto zde.

Opět jsme zavítali do Povltaví, a to na naši oblíbenou liduprázdnou Kobylí dráhu. Tentokrát jsme ale nejprve vyšplhali nad přehradu a šli cestou necestou, lesem nelesem směr vyhlídka Kletecko. Cestu nám zkřížilo sice pár plotů, které jaksi v mapě nebyli, ale cíl jsme našli bez problémů. Pokochali se výhledem na trampskou osadu Ztracenka, vltavské meandry a také kamenné moře, u kterého vždy naše procházka podél vody skončila. Teď jsme museli přejít dva hřebeny, abychom tohle kamenné moře minuli. No, neminuli, špatný odhad mně zavedl těsně nad skály. Takže zpátky do kopce, a do ještě většího kopce... Druhý pokus už vyšel a ocitli jsme se přímo u vody. Odtud jsme šli již naší známou cestou zpět do Štěchovic. Žufrik byl z výletu unešen, nadšen, spokojen, zvláště když se panička táhla s míčkem a dummíkem. Z fotek to, myslím, přímo čiší :)

Po více jak čtvrt roce jsem vzala Žufrika s sebou na rozvoz, aby si oddychl od našeho puberťáka. Když vidím, co si všechno nechá od Bustyho líbit, jak ho Busty provokuje... ten kluk s ním má svatou trpělivost! Udělali jsme si krátkou prochajdu okolím Cholína u Slapské přehrady. Už aby bylo sluníčko, jsou tu nádherné výhledy na Vltavské meandry. Pár fotek najdete na rajčeti.

Přítula je zas v práci, tak jsme jeli s ním a z Brandýsa ťapali domů hezky po svých. Kudy? Nooo.. Praha je tímhle směrem, tak tudy, polem nepolem. Chvíli to vypadalo na zaječí ráj, pak zas na sibiřskou tundru. Žufrik věkem "zmoudřel", dal totiž přednost vyválení se v hnoji před tlupou zajochů...za to Busty byl po návratu okamžitě potupně přivázán, protože se opět dostavila občasná zaječí hluchota. Uprostřed polí jsme potkali dvě boxeří dámy na procházce. Busty se jedné začal klanět, Žufrik to vzdal a jal se obtěžovat lidský doprovod vynucováním drbání. A jakou radost, měl, když se děti začali válet s ním! No pobavili jsme je :) Dál se šlo hůř a hůř, sníh byl přemrzlý, bořili jsme se všichni, cesta žádná. Busty zničil obě botičky, které měl jako ochranu před ostrým přemrzlým sněhem. Nevydržely ani 8 km... tímto se omlouvám všem, komu jsem je doporučila. Přemrzlý sníh pro nás není těžký terén, ale pro botičky asi ano.
Ač krajina na focení naprosto nezajímavá, pár fotek přeci jen... jen už to začíná být fádní. Stále ti samí psi, co se pořád valejí, sníh, do dáli není vidět kvůli smogu... no koukněte na rajče.

Aby si kluci provětrali trochu kožíšky, nechali jsme se odpoledne vyvézt za Prahu a domů se pak dostaň jak můžeš :) Miluju tyhle toulky, kdy není trasa, jen cíl. Psiska se vylítala, zatahala v zápřahu, i jsme si zaběhali. Busty se proběhl za tlupou zajíců, zatímco Žufrik se nechal odvolat, vivat výcvik! Na konci 25 km jsem Žufrika ale nemohla dostat domů. Co s tím klukem mám dělat? Hodila by se nám nějaká expedice z jednoho cípu světa na druhý... Fotky najdete na rajčeti.

Dneska si kluci provětrali kožuch se ségrou Žufrika Wendynou. Paničky probrali spousty novinek i lumpáren našich pejsků a psiska se vyřádila ve sněhu. Wendy chvílemi nevěřila, že ten prdlý lední medvídek může být její brácha ... fotky najdete na rajčeti.

Včerejší cestu z Olomouce do Prahy jsem si řádně užila. Sněhová kalamita má také své kouzlo. Pokud tedy nestojíte v 10ti km koloně pod kopcem a nečekáte marně na spásu v podobě pluhu, který se k vám ale nemůže dostat přes rozházené osobáky. Této variantě jsem se vyhnula a cestu řádně užila. A kluci si zas dneska užili 15ti kilometrovou procházku sněhovou nadílkou, která zasypala i Prahu. Pár fotek z Vinořského parku najdete zde. Takovou prochajdu bychom potřebovali denně!