|
  LYSOHORSKÝ SNOWTREK  
30.11.2008, zapsala panička
 Na tenhle závod jsem se dlouho těšila, hory mi prostě chybí a pořádná zima obzvlášť. Zázemí jsme měli v překrásném horském penzionu Sluníčko ve stráni nad Ostravicí. V pátek se nás sjela jen hrstka, většina dorazila až v sobotu ráno před startem a další část pak navečer na vyhlášení celého Tour de Beskydy.
Pořadatel nám vyhověl a my mohli startovat o hodinku dříve, to abych se stihla vrátit do tmy. Na trať jsme se tak vydali v 9 hodin a začali šplhat na nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd. Cestou se kluci vydováděli ve sněhu a panička i trochu pokochala výhledy a páníček funěl, do čeho že se to zase pustil... Vrchol Lysé hory byl v mlze, která namrzala, takže ze Žufrika byl hnedle sněžný retrívr. Vitr fičel, mráz praštil, psa by nevyhnal. A tady naše společná cesta končila.
Busty s páníčkem na chvíli zalezli do horské chaty a pak se vydali zpět stejnou cestou a fotili ostatní závodníky. Jen první dva byli nějak rychlí a páníčkovi proklouzli :). Cestou dolů musel páníček Bustyho často brzdit, za to na chatě Busty usnul jak špalek. Tímto výletem se v Bustym definitivně probrali tahací geny:)
Já se Žufrikem zatím zdolávala další kilometry ve sněhu. Z Lysé jsme pokračovali dál po červené, resp. po sjezdovce. Žufrika uhranuly kouzelné prkýnka, takže když kolem nás poprvé prosvištěl lyžař, panička málem hodila záda... Dál sbíháme zasněženou lesní cestičkou a už nás míjejí první dva závodníci. Pokračujeme kouzelnými cestičkami, sníh nám křupe pod nohama, hory šumí... Žufrik krásně táhne úzkou ve sněhu vyšlapanou cestičkou. Ideální podmínky pro procvičování příkazu "za mnou", drží se totiž jen vyšlapané cestičky. Mezi 13. a 14. km nás mýjí už početnější skupinka závodníků. Zhrozila jsem se času, ale co...dál jdeme svým tempem. V polovině trasy nás čeká jediná kontrola, a to tajné heslo napsané na dveřích hotelu Kysuca na slovenských hranicích. Zde potkáváme další dva závodníky. Lidé si nás s úsměvem fotí, někteří i můj pohon závidí. Svačíme za chůze a pokračujeme po hřebenech s výhledem na slovenské kopce. Až na 27. km se drží souvislá sněhová porkývka. A s potěšením zjišťuji, že máme dobrý čas. Pak začínáme klesat údolím Poledňany a sněhu ubývá. Dole u přehrady Šance už téměř žádný není. Začíná se smrákat, a vize celkového času pod 8 hodin se zdá být reálná. Ťapeme tedy bez přestávky dál. Cíl se blíží...maratonskou délku jsme zvládli za 7 h a 25 min!! Náš nejlepší čas na této délce. Vítáme se v cíli s ostatními, Žufrik nadšeně vítá páníčka a nechává se frotýrovat. Na pokoji se vítá s ospalým Bustym.
Večer proběhlo vyhlášení a díky absenci rychlejších běžců jsem si doťapala pro 2.místo!! Dokonce i v celkovém pořadí Tour de Beskydy na mě vybylo 4.místečko!!
V neděli jsme si zašli ještě na krátkou procházkou k řece Ostravici. Po sněhu ani památka, jen vršek Lysé hory byl bílý a opět zahalený do mlhavého oblaku. Fotky naleznete jako obvykle ve .
DOGTREKKING KRAJEM OTY PAVLA
28.9.2008, zapsala panička
Počasí posledních dní se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku na nádhernou podzimní idylu. Což bylo moc dobře, protože jsme vyrazili na jeden z posledních trekků této sezóny. Cestou jsme nabrali naše kamarády , z čehož Žufrik dostal asi tak pětiminutový záchvat radosti. Z radosti nevycházel ani v místě konání, v Machově Mlýně u Chříče.
V sobotu jsme vystartovali chvíli po osmé. Byly asi tak 3 stupně a sluneční paprsky se statečně prodíraly mlhou. Hned v prvních kilometrech nás čekal brod. Sundat boty, nesundat boty... hned na začátku si je namočit... akčně a ladně přeskakujeme. Jenže to nebyl poslední brod. Bylo jich asi ještě šest, k velké radosti Žufrika. V některých místech byly i lávky. Elán nám to rozhodně neubralo, ba naopak. Takovéhle tratě by mohly být všude, to jsou hned jiné zážitky než jen ťapat po nekonečné kilometry stejné cestě. Probrodili jsme se až ke Zvíkovci. Páníček chvíli váhal u ukazatele na TruckTrial v Chříči, ale pak si to naštěstí rozmyslel, že prý nás nemůže nechat jít samotné. Pokračujeme do kopce na Podmokly a dále polma na Jankovský mlýn, kde nás čekala první kontrola. V polích nás předbíhají první běžci. Od mlýna jdeme podél Zbirožského potoka ke Skryjským jezírkům. Nádhera, zase netradiční povrch, skalní cestičky, pro kamzíka Žufrika jak dělané. Kocháme se a pokračujeme ke Skryjím.
Skryje byly na 22. kilometru tratě, tedy v polovině, pícháme kontrolní kartičku a jdeme do hospůdky, které jsou tentokrát krásně popsané v itineráři. Tak je prostě musíme vyzkoušet. Opět nás předbíhají běžci, musíme být snad už poslední... Po půlhodince pokračujeme a kocháme se Berounkou. Po pár kilometrech začínáme stoupat od Berounky lesem a posléze polma, polma, polma na Újezdec, Slabce a nekonečnou alejí ke kontrole 3, resp. 7. Odtud "kousek" k poslední kontrole a vzhůru na Krakovec. Vlhké botky si vybírají svou daň, nožky bolí, občas se svalíme do příkopu, ale jdeme. Na Krakovci jsme - opět dle itineráře - vyzkoušeli druhou hospůdku :) Poslední kilometry vedly údolím podél potoka až k Machovu Mlýnu. Uf. 44,4 km jsme zdolali včetně několika přestávek za 9 hodin a 9 minut. Nic moc, ale zase se stihneme kochat:) a občerstvovat. Za dvě hodinky po nás dorazila i Lucka s Benjim. Večer jsme společně poklábosili a probrali všechno možné i nemožné a šli odpočívat. Vždyť v pondělí nás čeká zase volant a kilometry dálnic...
V neděli ráno páníček rozhodl, že dokud nepůjde na auto (náš pojízdný domeček) sluníčko, nevylejzá ze spacáku. Tak jsme škodolibě pozorovali docházející longaře a užívali tepla. Před polednem začalo vyhlášení výsledků a rozdávalo se hromady hodnotných cen. Ty byly jako obvykle hlavně pro longaře, my jsme dostali tašku se vzorkama granulí a oněch křupek, které Žufrik stejně nežere, a hlavně diplom do sbírky :) V tombole na nás zbyl odznáček dogtrekku. Největší dárek však na Žufrika teprve čekal. Ze 42 účastnic MIDu jsme skončili na 12.místě. Překvapivé je, že kdyby šel Žufrik s páníčkem, umístili by se ve své kategorii na krásném 4. místě. To pak už chápu, když někdo při vyhlašování prohlásil cosi o ctižádostivých slepicích... Fotky naleznete ve
17.8.2008, zapsala panička
Tenhle víkend jsme prapůvodně přemýšleli o výstavě v Bratislavě, pak o tuningsraze a nakonec to zase vyhrály hory! Vydali jsme se do Beskyd, do Ostravice, kde celý týden probíhal etapový závod. Závěrečná etapa, Lysohorský dogtrekking, byl vyhlášen i jako samostatný závod a my jsme se zúčastnili. Slůvko my je zde na místě, neboť páníček měl tentokrát taky svůj pohon 4x4! Pořadatel nám zapůjčil na vyvenčení nádhernou fenku sibiřského huskyho Isabellu.
Už v pátek se obloha zatáhla a pěkně bouřila. V noci tábor, potažmo celé Beskydy zasáhlo ohromné krupobití. Panička si přála, jen aby to ustála střecha auta a šíbr, zatímco páníček si otevřel dveře, zapálil si, a spokojeně sledoval padající kroupy velké jako golfový míček. Do rána přišlo ještě jedno krupobití, ale mírnější. Ráno pak pršelo, pršelo, start se nakonec oddálil až na desátou hodinu. Čtvrt hodinku po startu déšť ustal a dodatečně vystartovali i ti, které déšť zastrašil (nakonec se jim čas překvapivě odečetl...).
Prvních 7,5 km jsme šli hodinku a půl. Za těch 7,5 km jsme totiž překonali převýšení téměř tisíc metrů. Ano, hned na začátku jsme šplhali na Lysou horu, nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd. Panička se ani nemohla kochat slibovanými výhledy, protože všude vládla mlha. Páníček se radoval, že se aspoň nebude zdržovat tempo fotografováním. Omyl, i mlha se dá fotit a mlha k horám prostě patří. Jenže v té mlze nebyl vidět ani vysílač, který tu někde měl být. Naštěstí alespoň na chvíli se nám zjevil a zase zmizel v mlze. Panička koupila nezbytnou turistickou známku a už jsme si to šupajdili směrem na Zimný a dál na Bílý Kříž. Páníček prohlásil něco v tom smyslu, že v zimě ho sem nikdo nedostane, hahá.
Teď už nás žádné razantní převýšení nečekalo, cesta pěkně ubíhala a pejsci vesele ťapali bok po boku. I přes to se ani jednomu z nás dneska nechtělo ani popoběhnout, takže stálá konstantní chůze. Žufrik se co chvíli zdržel čmucháním, nošením klacíků, zatímco Ízinka poslušně ťapala vpředu. Chvílemi se mlha zvedla, na Bílém Kříži nás pohltila, že jsme neviděli na krok, zavítali jsme i na Slovensko. Název Bílý Kříž dostala osada po události okolo roku 1830, kdy pašeráci tabáku z uherského Slovenska – šverci - zabili jednoho finance - jägra. Přenášení tabáku z Uher bylo výnosným obchodem, ale nelíbilo se vrchnosti. Proto nechala hranici hlídat jägry, kteří šverce chytali a tabák zabavovali. Byli trestáni bitím a pokutou. Pašeráci měli ale větší strach z bití a pokut, než z vraždy a tak se jednou na jägra vrhli a ubili ho. Na místě vraždy ho pochovali a na mohyle postavili kříž. Kříž byl dřevěný z čerstvě ostrouhaných smrkových žerdí, proto bílý. Odtud jsme pokračovali na Kozlovu, Gruň, kde stojí dřevěný kostelík Panny Marie Pomocné. Gruň v řeči valašských pastýřů znamená táhlý travnatý horský hřeben. Tady jsme si udělali krátkou pauzu s Kofolou. Pak už to bylo jen z kopce až k vodní nádrži Šance. Odtud mírně do kopce, úbočím Lysé hory až do základního tábora nad Ostravicí. Došli jsme zase poslední, S časem nejsme spokojeni, ale fakt se nám dnes rychleji něchtělo jít. Být jasno, panička by se pořád kochala, došli bychom určitě o hodinku později:):)
V neděli dopoledne pak proběhlo vyhlášení výsledků, předání cen (každý, i ten poslední louda dostane nějakou cenu!), loučení a všichni se shodli, že už se těší na další závod, s prima partou lidí v nádherném prostředí Beskyd. Doufám, že se třeba na zimní Lysou s námi někdo vydáte!
Fotky ve .
1.8.2008, vytlapkal Žufrik
Víkend jsme strávili opět na Moravě a opět sportovně. Účastnili jsme se Základní tábor byl letos na skautské chatě Eliška, několik km za Fryštákem v příjemném prostředí podhůří a se vskutku skautským zázemím. Kadibudky se srdíčky či sprcha na ruční pohon :) Po příjezdu jsme potkali tradičně první navrátivší longaře! My jsme startovali v sobotu, krátce po sedmé hodině, a na trať se vydali jako druzí. To bylo ještě příjemných 20 stupňů Celsiových.
4 km Po prvních rovinných km následoval 1 km do krpálu. Páníček jako obvykle nasadil rychlé tempo, které se panička snažila zvládnout. Zvládla, na kopečku u studánky Pod Ondřejovskem se osvěžila a udělalo se jí černo před očima a na zvracení... Páníček se už viděl, jak se vracíme a jak sedí u pivka, ale znám paničku. Chvilku poseděla, rozdýchala a zavelela: Jdeme!
5 km Páníček zděšeně křičí, pozooor! Pak následovala jen černá šmouha... prý to byl pes táhnoucí páníčka ve velké rychlosti...
8 km Balážovci běží na procházku, Roman je již z longu, cvičně běží mid
10,5 km Pardus, nádherná vyhlídka, panička se kochá, já se chladím ve stínu křoví, páníček ředí čerstvý kyslík nikotinem
12 km Páníček upozorňuje paničku na nádherný hříbek v příkopu a běží dál. Okamžitě jsem zbržděn a zatažen zpět k hříbku, prý ho tam nemůže nechat, páníček lamentuje
13 km Další osvěžovačka
14 km Páníček jako správný předvoj ukazuje na dvě babky, panička houby oželela. Pokud tedy páníček neměl na mysli ty dvě sličné dvojnohé roštěnky opodálo v lese
15 km Kontrola, panička cvaká, a běžíme dál
16 km Zvesela do kopečku
16,5 km Zvolna do kopečku
17 km Šnekujem do kopce bez konce, paničku musím fááákt tahat, je vedro i v lese
17,5 km Zrada, nahoru vede silnice
18 km Hostýýýýýn. Ohromný krpál. Panička mooc chválí, jak jsem ji táhl, za odměnu dostávám sušené kachní maso, páníček Gambrinus, panička Kofolu :) Panička si vynucuje přestávku, prý aby se ji zase neudělalo nevolno a neklepla ji nějaká pepka
19 km Páníček se neudržel a upozornil opět na dva nádherné klouzky v louce... panička mění směr, klouzci mizí v batohu
21 km Asfalt, asfalt, ale z kopce, množí se cyklisté
23 km Rusava, občerstvujeme se u Hurbanovy studánky
25 km Naše trasa se kopíruje s trasou Holešovského cyklistického závodu. Hrůza, někteří jsou dost arogantní, myslí si, že turistické trasy jsou jen pro ně
28,5 km Kontrola, cyklisté mizí,
31 km Ondřejovsko, totožné se 4. km, kontrola, hurá do cíle
35 km Cíl. Už? Podle kámoša Garmina měla trasa jen 30 km.
Páníček hned musel doplnit vypocené tekutiny chladivým mokem. Příjemně jsme si popovídali s brzáneckou smečkou hovíků, australskou smečkou a šílenými běžci :) Večer panička nemohla usnout, tak jsme šli na hodinku ťapat po lesích. Nevídané. To už bylo příjemně.
V neděli dopoledně pak proběhlo vyhlášení. I přes vedro, které paničce nedělá dobře, jsme doťapali v mladších ženách na 7. místě, celkově v ženách na 8. místě, a celkově v MIDu na 16.místě z celkových 41 závodníků. Na longové trase dorazilo z 50 startujících do cíle v limitu jen 39 odvážlivců. Každopádně to byl další z příjemně strávených víkendů. Fotky
19.7.2008, vytlapkal Žufrik
Už ve čtvrtek jsem zahlídnul u dveří připravené postroje a nějakej ten ruksak. Joo, bude výšlap! A taky jo. Dokonce se páníček v pátek utrhl dříve z práce. Moje smečka vyrazila na Moravu, do Beskyd. Do jsme dorazili jako druzí a tak jsme se šli vyvenčit :) V podvečer proběhla rozprava, dostali jsme itinerář, panička ještě řádně proštudovala mapu a pak přišlo pro mne překvapení! Prý nemůžu do pelíšku, prý jdeme teď, na noc!! No to jsou mi věci!
Večer v 9 jsme startovali všichni najednou. To vám byla bžunda! Snažil jsem se běžet s ostatními, ale když máte takovou klopýtací zátěž jakou je panička za zády, jde to těžko... Zanedlouho byli všichni v...předu. Jen dva polští účastníci zůstali za námi (a jak nás ztratili z dohledu, vzdali závod a vrátili se zpět). S další účastnicí, Andreou a její fenkou Jessy, jsme se několik km míjeli až jsme nakonec šli společně. Prošli jsme Ostravicí a začali stoupat úbočím Smrku. Cesta vedla stále nahoru a pak následoval avízovaný sadomasosešup na Šanci. Páníček si tady hodil záda, když mne brzdil. Nevím, proč z takového kopce museli jít páníčkové tak pomalu... Měsíc v úplňku nám doteď krásně svítil na cestu. Na přehradě Šance, která je zásobárnou pitné vody pro Ostravu a okolí, byla první kontrola. To byl zhruba 12. km a 11. hodina noční :). Zde jsme potkali taky zabloudivší soupeře, ale k našemu překvapení v "protisměru". Pokračujeme dál po fáborcích do hor, úbočím Lysé hory. Cestou se osvěžujeme z horských potůčků, i když já raději ty bahenní louže. Po půlnoci začíná panička šajnit čelovkou, prý aby tolik neklopýtala. I když bez čelovky je to zábavnější a romantičtější. Panička se kochá osvětlenou Ostravicí, páníček nadává na boty a toužebně očekává otevřené občerstvení uprostřed lesů, hahá. Já se snažím Jessy vytlačit z cesty, ale panička mé plány odhalila. Trochu jsme vyděsili domorodce vracejícího se z místní hospůdky. Tak živo v 1 hodinu v noci v lese asi dlouho nebylo :) Na 25. km byl druhá kontrola, kdy jsem si měli zapamatovat obrázek. Lehnul jsem si do trávy, že by jako mohla být taky nějaká přestávka. Ale plná miska na mne prý čeká za 4 km, tak jsem se nechal přemluvit a šupajdil to pořád z kopce až do tábora. V cíli jsem předvedl své oblíbené číslo, happy válendo grando v trávě, a tím vyjádřil svoji spokojenost pořadatelovi závodu u nohou :):):) Panička ani jednou nevytáhla mapu, bez problémů nám stačil itinerář a fáborkové značení. 29 km jsme ušli za 5,05 h a nedorazili poslední! Dostal jsem svoji misku granulí s masem a zalehl do auta. Páníčkové ještě poseděli do 4 do rána u táboráku.
V sobotu dopoledne pak proběhlo vyhlášení a společné focení. Panička skončila na 3-4. místě, celkově 17. z 22. Hlavní ovšem je, že jsme si zase o něco málo vylepšili průměr. A milé překvapení na závěr - i páníček dostal svoji kategorii! Dostal svůj první diplom za kategorii doprovod :) Byla to příjemná akcička, s prima lidmi. Za odměnu jsem dostal nový postroj, který prý využije páníček při Železném psovodovi. To mě čekaj věci!
Teď jsme dle prapůvodního plánu měli jet na TruckMaster do Opole. Pak jsme uvažovali o bivaku na Lysé hoře. Ale páníčka bolely nožky ze "správných" bot, tak chtěl jet raději domů. Přesto se nám ho podařilo přemluvit a cestou jsme zajeli na Pustevny, Radegast a Radhošť! Pár fotek z nightu naleznete a z Pusteven . 1.6.2008, zapsala panička, po donucení diktoval páníček
V pátek odpoledne jsem se nasádlili do našeho nového týmového vozu a vyrazili směr Tondach-Berentzen, prostě do . KK jsme našli lehce, nahlásili jsme se a založili základnu. Při večerními mítínku jsme se pozdravili se známými tvářemi a panička proštudovala trasu a kontrolní body, abychom nebloudili. Hahá.
Ráno jsme vstali chvíli před startem, dalo by se říci, jen co se panička vyklubala z auta, už pádila na 3 metry vzdálený start. První kilometry nás Šlapanický vlk vedl přes Bedřichovice a Podolí do malebného Mariánského údolí. Panička opět ztratila itinerář, ale přišla na to po pár metrech... tentokrát nebyl v druhé kapse :) Údolím nás vedla turistická značka, přesto jsme ji dokázali někde přehlédnout, takže ke K1 u Hostěnic jsme došli se zpožděním. Odtud jsme pochodovali lesem přes zříceninu Vildenberk ke K2. I tady jsme to vzali vlastní trasou a došli dle hesla "proti všem" v protisměru. Naštěstí to bylo naše poslední bloudění. Na další kontrolu jsme šli opět lesem, kolem Žalmanova pomníku do Jelenice, ke K3. Odtud to byl už jen kousek do Hostěnic. Tady se nejprve osvěžil Žufrik v chladném rybníku a posléze páníčkové u místní hospůdky. Za vesnicí byla další kontrola, K1, resp. K4. Odtud jsme pokračovali lesem na Mokerskou a Horákovskou myslivu, kde byla i pátá, poslední kontrola. V kopcích panička prvně vyzkoušela trekkové hole. Během chvili se do nich tak opírala, že prošoupala "botičky" hůlek. Asi si představovala, že má běžky a ono to furt nejede a nejede... Dosud vedla trasa převážně stinnými lesy, teď nastalo peklo... Od Horákovské myslivny se šlo okrajem pole do Podolí, Bedřichovic a Šlapanic. Panička díky hůlkám udržovala stálé tempo, a ne jako v Kruškách, kdy nás před cílem předbíhali i slimáci. Po čele stékali kapky, ale né deště, ale potu. Tady pro změnu brzdil Žufrik v zimním kožichu, který vyhledával každý byť sebemenší stín keře či jen obilí. Takže tady ho do cíle táhla panička. Ovšem v posledním stoupání se ukázal jako pravý velbloud před oázou a táhnul a táhnul až do cíle. Zde paničce zkontrolovali povinnou výbavu, která pro letošní rok byla značně zjednodušena - baterka, itinerář, miska na vodu, voda a mapa. Páníčky bolely nožičky, ale již po hodince odpočinku byla oběma hej. Je vidět, že kondička se lepší.
Ale byste si nemysleli, že myslíme jen na sebe! Žufrik přímo miluje páníčkovy masáže nožek a často je páníčkovi provokativně nastavuje ... tak uvolněnýho psa jste neviděli :) V noci spal vedle auta. Po půlnoci Žufrikovi otrnulo a začal své panství hlídat oproti kolemjdoucím dunivým štěkotem. Ráno se pak většina divila, jak i retrívr může umět hlídat.
V neděli jsme se začali pomalu balit, napucli jsme si bříška, poklábosili s ostatními a počkali a vyhlášení. 45 km v 30 stupňovém vedru jsme uťapali za 8 hodin a 44 minut. Celkově jsme došli v MIDu 13., v naší kategorii jsme skončili těsně pod stupni vítězů, na bramborovém čtvrtém místě. Fotky naleznete .
P.S. Jak sleduji z televizních zpráv, o hodně jsme přišli. Zatímco my jsme se smažili pod rumplující halogenkou, zbytek republiky trápily bouřky... 8.5.2008, zapsala panička
Den volna, nádherné počasí, hurá na výlet. Nechali jsme se zlákat a vyrazili na pochod pořádaný KČT Střížkov "Z 9 DO 9". Start byl v Satalicích na nádraží, kam nás zavezl páníček. Žufrik udělal zase vzrůšo, všechny vyštěkal, až jsem se raději klidila vyplnit startovní lístek stranou... Naštěstí většina tohle chování vzala sportovně a že prý asi taky chce startovní lístek. Vybrala jsem 24 km trasu a vyrazili jsme s itinerářem v ruce - hlavně ho zase neztratit :) žé. Prošli jsme Satalickou oboru, Vinořský park a na chvíli se zastavili u zámku Ctěnice. U zříceniny hradu Jenštejna zůstal Žufrik u vchodu, ve stínu, s vodičkou, a stejně na každého štěkal, achjo. Nahoru jsem šla sama, schodiště bylo úzké a nahoře jsem mohla v pohodě fotit. Odtud pak vedla cesta hlavně polma, náš kámoš Garmin tu ukazoval 32°C ... Díky tomu Žufrik využíval každý stín. Za Brázdimí je vyhlídka Kuchyňka, kde byla také jediná kontrola. Dostali jsme razítko a ve stínu chvilku chladli. Pak jsme již nabrali směr Třeboradice a Čakovice. Zde jsme se prošli zámeckým parkem, kolem zámku přímo do Cukrovarské ulice do restaurace U Michala, kde byl cíl pochodu. Dala jsem si vychlazenou limču a smažák a taky jsme dostali diplomek a horalky. Žufrik sklidil chválu, jakej je to tourista :) Teď měl náš výlet skončit, leč páníček odfrčel na další rozvoz, a tak jsme se museli domů dostat po svých... tedy ještě dalších 5 km. Celkem včetně nepovinných odboček jsme podle kámoše Garmina uťapali 32 km, 6 hodin pohybu, 1 hodinu stání, průměrná rychlost pohybu 5,1 km, celkový průměr je pak chabých 4,57 km. Fotky naleznete a ortomapu trasy 20.4.2008, vytlapkal Žufrik
Naše první oficiální dogtrekkingová akce. Paničce se podařilo vytáhnout i páníčka, což samo o sobě je již úspěchem. Do Kyselky jsme dojeli mezi posledními a již cestou potkávali longaře s divným výrazem ve tváři :) Majkýskové, Benjíkové i Cedrikové byli na místě chvilku před námi. Ubytovali jsme se, zapsali, navečeřeli, vyslechli si instrukce k sobotnímu trekku a hurá do hajan. Ráno mrholilo a byla zima, a tak panička na sebe navlékla, co měla a rychle ke startu.
0 km 8,05 h Startujééém
1 km Panička shazuje několik vrstev oblečení, zatímco nás většina předchází, stále mrholí
3 km Snažím se soupeře Benjiho shodit do příkopu, nedaří se. U Cedrika a Majkyho jsem narazil...
5 km Nestíhám číst pesemesky
6,5 km Dubina, 1.kontrola, dereme se na čelo pelotonu, nasazujeme rychlé trvalé tempo
8 km Divné zvuky, panička není za mnou. Panička zmizela pod lávku :) Jdeme krásnou krajinou podél řeky Ohře. Prý na koupání není čas.
12 km Páníček toho má plné boty, nemá cenu se vyhýbat blátu a loužím. Chápu, vždyť já se taky nevyhýbám
15,5 km Civilizace! Karlovy Vary, bloudíme, hledáme, nakonec se držíme silnice... jak jinak :) Potkáváme longaře, střídavě se míjíme s midařema
17 km Páníček by chtěl být hadem. Protože had když jde, tak vlastně leží :)
19 km Karlovy Vary - Nad Pražskou silnicí 2. kontrola, uprostřed lesů, paničku doplňuje tekutiny, páníček si našel pěkný klacík místo holí, které mu panička nekoupila
20 km Panička ztrácí itinerář
21 km Držíme se turistického značení, panička nadává, začínám se nudit, hledám klacíčky
22 km Páníček se nechce dělit o svůj opěrný klacík. Na kopci vyhrávám a překusuji vejpůl... půlku jsem mu nechal
23 km Panička nachází promáčený itinerář... v druhé kapse. Páníček na to reagoval: Frištenský... ti jsi takovej vůůl! Na oslavu pětiminutová jídelní přestávka
25,5 km Kolová, 3.kontrola, živé kontrole jsme jen zamávali a pádili dál. Nechápu to, ale prý by se už páníčkové nemuseli zvednout...
27 km Rochním se v bahně, maskuju se, paráda :)
28 km Panička ždíme klobouk, značkuje rozcestí, trvalo jí to, hned nás předcházejí další účastníci, chvilku nepršelo
33 km Andělská hora, páníček vidí andělíčky
34 km Panička se přestává vyhýbat loužím a bahnu
35 km Teď teprve začíná švanda! Nádherné údolí křižuje Dubinský potok, několikrát brodíme, k mému nadšení se mnou i páníčkové
36 km Přeskoky přes polomy
37 km Asfaltka, mám rozmočené tlapky, mrholí, prší, cedí, leje celý den
38 km Stále táhnu, leč panička je stále těžší
39 km Panička stále těžší, začíná zpívat a vydávat chvílemi neidentifikovatelné skřeky
40 km Panička mně nazývá nepublikovatelými názvy, prý moc táhnu
41 km Panička se začíná zastavovat, stále táhnu
41,5 km Potupa, díky paničce nás předbíhá i hlemýžď!
42 km Cítím domov, byť dočasný, táhnu ještě víc
42,5 km 16,28 h Nadšeně se se všemi vítám v cíli, domlouvají paničce, aby mne vzala na kratší procházku , chachá.
Jdeme na pokoj, jsem strčen přímo pod sprchu, jako kdybych byl po celodenním mrholení málo mokrý... Konečně granulky! Ležíme. Po zprávách se páníčkové kolébavým pohybem přesouvají do restauračního zařízení. Schnu společně s páníčkovými boty u krbu. Páníčkové si dávají do nosu. Konečně přicházejí i Jitka, Terka a Lucka. Kluky nechali na pokoji, škoda. Aspoň prý nezlobím. Nechápu. Člověčenstvo se vesele baví, většina účastníků chodí divně:) Jdem spinkat.
Ráno jsme se výjimečně nasnídali a šli na vyhlášení trekku. Nejprve vyhlašovali longaře, 4 kategorie, nejrychlejší "uběhl" stovku za 13 hodin společně s dvěma retrívry - NSDT a Chesapeak!! Neuvěřitelné, alespoň pro paničku. Přichází naše kategorie. MID, ženy... hned při úvodu vyhlašování bylo pro nás překvapením, že jedna účastnice, s kterou jsme se často na trase míjeli, nakonec nedokončila... Vyhlašují, vyhlašují, zapomněli na nás? Nééé, jsme na prvním místě!!!!!!!! Maratonskou vzdálenost jsme zvládli za 8,5 hodiny. Naše první medaile! Panička rozklepaná, nevěří. Ani holky si nevedly špatně. Tuším že 18. 13. a 12. místo. Rozloučili jsme se s ostatními a jedeme domu. Ale ještě jsme se zajeli podívat na Radošovský most.
Přestože celý den pršelo, cesta byla plná bahna, louží, polomů, o to zajímavější celý trekk byl. Tak zase příště! Fotky naleznete . Vzhledem k počasí je jich málo a dost rozmazané, bohužel.
15.3.2008, zapsala panička
Tento týden jsme se Žufrikem byli jen na čmuchacích procházkách a šila s ním nevybitá energie. Tak jsem se rozhodla ji v sobotu z něj vyšlapat. Vstávali jsme časně, ve tři hodinky, dali krátkou prochajdu sídlištěm, kde jsme vylekali několik lidí (představte si, že se vracíte z oslavy, a mine vás člověk zapřažený do psa, kterému navíc bliká červeně obojek...pekelný pes) a nasedli k páníčkovi do auta a vyrazili směr Ústí nad Labem. Zde jsme se podívali na vykopávky a zdolali bravůrně k paniččině nadšení několikrát kovové schody. Při zpáteční cestě nás pániček vysadil v Kralupech nad Vltavou a náš výšlap začal.
Přes Kralupy šla panička po paměti, takže jsme ušli víc, než kdyby jsme šli po trase. V Otvovicích nás zase zmátla stará a nová verze trasy, ale sluníčko svítilo, cíl byl jasný, příroda nádherná, obloha modrá, tráva zelená, potůčky průzračné. V Zákolanech jsme doplnili menáž a prohlídli si památné místo Budeč. Jedenáct století starý kostel sv. Petra a Pavla je v jádru nejstarší stojící budovou v České republice.
Na zříceninu hradu Okoře jsme došli s časovou ztrátou, než si panička vytyčila, ale což, nikdo nás nehoní. Na lavičce s výhledem na zříceninu jsme si dali sváču, což byla jediná zastávka dne. Dále jsme šli po modré, sice vedla často po silnici, ale víc než aut jezdilo cyklistů. Asfaltka zmohla mě i Žufrika, občas turisti Žufrika politovali, jak toho má prý dost, či že ničím gaučáka! Odměnou pro nožky pak bylo Unětické údolí. Bylo to tu jak na Václaváku, ale co naplat. Jukli jsme na Trojanův mlýn, kde se kdysi natáčel televizní seriál Byli jednou dva písaři. Pobýval v něm i Mikoláš Aleš. Podle něho se jmenuje i vyhlídka na Holém vrchu. Ten jsme si i přes únavu nemohli nechat ujít a vyškrábali se až nahoru. Pak hurá do Roztok a k přívozu. "Nějak tam Žufrika nasoukám", říkala jsem si. Přívoz jsme stihli na čas, Žufrik bez problému naskočil, sice bylo vidět, že se bojí, ale zvládl to na výbornou. V Klecanech na nás čekal páníček, který nás odvezl do pelíšku. Ušli jsme cca 36 km, a bez ohledu na km v tlapkách, Žufrik stále táhl jak alaskán. Takže mě nebolí nožky ani tak z ušlých km, jako z brzdění tažného psa.
Fotky naleznete .
1.3.2008, zapsala panička
Překvapivě se takových bláznů jako naše dvojka najde více, rozhodli jsme se proto "zatrénovat" společně. Na první březnový víkend hlásili mizerné počasí, ale neodradilo nás to. Ale! Začalo to pěkně už ráno, kdy se za paničkou zabouchly dveře pickupu... Pak se zpožděním vyzvedla Jitku s Majkym a Bojarem a hurá na Lány. Ráno trochu pršelo, ale obloha se protrhávala. Na místo srazu jsme nakonec dojeli včas a natěšeně vyrazili spolu s čekající Terkou s Cedrikem a Monikou s Arwenkou. Pět minut po startu na nás ale sv. Petr seslal Emmu, která na nás začala lít kbelíky s vodou, házet po nás kroupy a nakonec nás chtěla smést z cesty! Ovšem některým psům (nechci jmenovat, ale jedná se o retrívry) déšť a kroupy vůbec nevadily, nechápali, kam se tak jako vracíme, když jsme sotva vyšli. Doběhli jsme se na výchozí zastávku, osušili sebe i psy, poradili a trekk ukončili. Jo, jo člověk míní, příroda mění. Při zpáteční cestě jsme zjistili, že nás nejspíš zastihl "jen" okraj fronty, na několika místech bylo až několik centimetrů krup. Odpoledne jsme si pak zpestřili krátkou procházkou po Čimickém háji s Majkym a Bojarem a večer můžeme vychutnávat katastrofické zpravodajství z dnešního orkánu v teple domova a poslouchat meluzínu ve světlíku :):) Pár fotek od Jitky Majkýskové najdete . Příště se lépe připravíme a odradit se nedáme!
1.1.2008, zapsala panička
Vždycky jsem se ráda toulala přírodou a s rodičema absolvovala bezpočet túr. Pravidelně jsme třeba jezdili na Pochod Řáholeckým lesem, v Tatrách jsem zas získala odznak II. stupně rekreačních km. :) Pak jsem konečně dostala vytoužené horské kolo s přehazovačkou a projela Jizerské hory a Krkonoše. Asi nejdelší trasa a vyvrcholení této éry bylo 90 km z Prahy na Zvíkov, kde jsem si střihla Bungee jump!
Prostě není nad to, vypadnout z víru velkoměta, odpojit se od všech informací a zaposlouchat se do "ticha" přírody. Slyšet šustit tlapky v listí, zurčet potůček, zpívat kosa, pozorovat západ slunce s červánky na obloze, zažít chladné letní jitro s mlhavým oparem v údolí, zatímco vy stojíte vysoko na kopci, zmoknout na kost, není nad to zapomenout na civilizaci... Všude se rozlévá horský klid a vy jste jeho součástí.
|
|
|
|
