|
  FRYŠTÁCKÝ DOGTREKKING  
18.10.2009, zapsala panička
Poslední dogtrekking sezóny v rámci mistrovství ČR se konal v Držkové u Fryštáku. Počasí posledních dní barevný podzim zrovna nepřipomínalo a všude bylo plno sněhu. Konečně nějaký extrém. Pořadatelé se nad námi dokonce slitovali a nabídli dvě varianty malého zkrácení.
Startujeme ve třičtvrtě na osm a sněhovými závějemi se prodíráme mezi prvními. Nádherná romantika, kterou mi ale zkazil fakt, že jsem kdesi na 9. km ztratila mobil. Pokračujeme dál, kocháme se bílými čepicemi na větvích, občas na nás nějaká spadne, nějakou podlezeme, přelezeme, hotová stezka zdatnosti. Na 30. km ve Vsetíně jsme sice plánovali přestávku, ale pádíme dál, pěkně nám to ťape, ať stihneme dojít alespoň na 50. km na trampské tábořiště. Také jsme počítali s tím, že v noci bude mrznout a lépe se půjde ve sněhu. Naše plány vzaly za své na K2 v Ústí u Vsetína, na 35. km, po 7 hodinách pochodu. Závod se přerušuje kvůli množství sněhu. Zimní výbavu jsme s sebou táhli zbytečně. Chjo, odváží nás na základnu a následující den jdeme MIDovou trasu.
Druhý den jsme šli částečně stejnou trasou. Ovšem bylo tepleji, takže už žádná zimní romantika, ale sněhová bahenní břečka téměř po celou trasu. Dnešní trasu pojalo většina účastníků jako stíhací závod. Všichni asi letěli, neboť za Trojákem stejně po žluté turistické značce nikdo nešel. Ani nás tolik lidí nepředběhlo, kolik lidí už bylo v cíli. Výsledky z druhého dne jsou značně časově kratší než z prvního dne, ač trasa byla delší, o výsledcích některých účastníků MIDu nemluvě. Trať šlo totiž na dvou místech okatě zkrátit.
My jsme nikam neletěli, v poledne jsme v klídku zasedli do hospůdky na teplý dlabanec a svojí standardní rychlostí došli do cíle tentokrát překvapivě mezi posledními. Škoda přerušení, výsledky by jistě byly úplně jiné.
Ani nedělní vyhlašování mi náladu zrovna nepozvedlo. V jednom pytli byli vyhlašování ti co došli, i to co to vzdali. Pak není divu, že se nás někteří ptali, proč jsme nedošli... Ale my došli! Obrečela jsem mobil, bezpočet kontaktů na zákazníky, rozporuplné výsledky vzala s nadhledem a pomalu přestávám doufat, že se nám někdy ještě bude dařit...
Jelikož byl toto závěrečný závod , proběhlo zde vyhlášení výsledků celého seriálu. Já se Žufrikem jsem skončila těsně o bodík za diplomovým místem :) na 6. místě, když jsme absolvovala 7 závodů (z 11) a všechny s přehledem došla. Broněk s Bustym nakonec dosáhli na 17. místo s účastí na 3 závodech. Fotky z trasy najdete na
 . DOGTREKKING KRAJEM OTY PAVLA
28.9.2009, vytlapkal Žufrik
Nazdar roštěnky. Po dlouhé době mě pustili ke klávesnici a můžu vám přetlapkat, jaké to bylo na treku. Díky shodě termínů jsem se k mému potěšení vyvléknul z klubové výstavy retrívrů a hurá do lůna přírody, do Křivoklátských lesů. Téměř celou trasu mám pročmuchanou díky našim procházkám a houbaření. Páníček s puberťákem Bustym měli jít MID, ale nějak přehodnotili své síly a vydali se s námi na LONG. Což teda nebylo vůbec nic dobrého, protože jsem se toho otravnýho ambiciozního rychlíka nezbavil po celé dva dny.
Místo základního tábora se několikrát měnilo, nakonec jsme byli ubytovaní v kempu Višňová-Hájek u Roztok u Křivoklátu. Téma meetinku byl pravěk, což se také odrazilo v informacích, které jsme měli obdržet. Překladatel chyběl, všude bylo slyšet jen hu-huu-hu.
Start: Vyrážíme po čtvrt na devět, na cestu dostáváme soutěžní Otabuchtu, s úsměvem na Psa Jíru vyrážíme kolem slavné hospůdky vzhůru na Křivoklát. Tady se hned mnoha účastníkům podařilo zabloudit :) a to ještě nevylezli z kempu...
Křivoklát: Předbíháme , která se prvně vydala na dlouhou štreku. Fandíme, hecujeme, ale mizíme ji v dáli.
Brdatka: Doháníme . Hodím očkem po Čendovi, ale obě paničky si nás hlídají, tak provokaci si nechám na jindy, nooo
Klíčava, K1: Vodááá, tolik vody a oni mně do ní nepustí! Stoupáme kolem Lánské obory. Páníček s Bustym mně mizí v dáli, panička mi za zadkem funí. Štěkám, volám, ať na nás počkají! Nechápu to, utekli nám. Vzdávám to, jdu s paničkou bok po boku, krok sun krok, soucitím s ní. Když jsem se smířil s tím, že páníčka uvidím až v cíli, najednou zase vidím to nohaté strakaté stvoření, gumídka na pérkách, jak na nás čeká na kopci...
Bratronice: Co? Už přestávka? Nechápu to, vždyť jsme teprve na 20 km...
Chyňava, K2: Páníček naříká, proč si raději nepořídil lenochoda
Nižbor: V lese jsme si dali oběd, a tady to páníček spláchnul Plzní.
Dlouhý hřeben, K3: Dlouhý hřeben, hlavně douhý stoupání k vysněné kátrojce. Jéé, tady to známe, sem jezdíme na houby :) Bylo tu občerstvení, ale byli jsme potupně přivázáni ke smrčku a nic z dobrot jsme nedostali
48.km: Malej, dřevěnej, a je náš! Obsadili jsme turistický altánek. K mému velkému potěšení hned vedle cesty, takže jsem každého mohl strašit štěkáním. Po půlnoci si povídám s jeleny. Když je konečně klid a můžu spát, zvoní budík... 2 hodiny ráno :)
U Háků: Sláva, 50.km podle itineráře. Ve skutečnosti mnohem víc. V lese potkáváme spousty bivakujících, po lesích lítaj myslivci v autě jak splašení
Jankovský mlýn, K4: Svítá, mrzne, jinovatka. Busty furt táhne, musím taky, ale paničce se to nelíbí :(
Skryjská jezírka: Konečně nějaké skotačení, do teď byli nudné jednoduché lesní cesty (bohužel od rána i dost asfaltu)
Hřebečníky: Má tu být pro nás občerstvení, ale nic jsme nenašli, jdeme dál.
Novosedlský kopec, K5: Pořadatelům nejen, že nesedí kilometráž, ale i pravá a levá se jim plete... Ještě že mám na to čich...ty háravky jsou nejlepší džípíeska.
Tyterský potok: Potkáváme MIDaře, páníček nadává, že jdem pomalu...Nechtěl si ještě včera pořizovat lenochoda?
Nezabudice: Páníček začíná být protivný, prý ho špatně informujeme o ujitých km. Že to je špatným itinerářem si nenechá vysvětlit...
Nezabudické skály: To nejlepší na závěr. Takřka horolezecký výstup si nenecháváme ujít a poctivě šplháme na vrchol. Panička funí, páníček mi zase zdrhá... z vrchu volá, jestli hodláme dneska ještě dojít... Tsss, to je ale drzost
Cíl: Sláva, jsme tu! Trať jsme zvládli za 29 h a 56 minut. Páníček míří rovnou do hospůdky a my do Berounky!
Potkáváme se s odpočatým Benjim, který s paničkou skončili na K3 kvůli bolavým nožkám paničky (nebo spíš bolavé duši?). V podvečer doráží i Cedrik, s kterým jsme se na trati několikrát potkali a zase utekli :) Zbytek prodlouženého víkendu trávíme lenošením. V pondělí dopoledne se koná vyhlášení výsledků. Krom diplomů a krásných půlitříků si panička odváží ještě pravěký moribundus jako prémii. Fotky najdete na
. DOGTREKKING STEZKOU VLKA
30.8.2009, zapsala panička
Máme za sebou další z řady závodů v rámci mistrovství ČR, Stezkou vlka. Jako jediný závod se pořádá s povinným bivakem. Prvně se vydal na dlouhou trať i náš čechohoráček a s páníčkem si vůbec nevedli špatně.
Základní tábor byl v areálu hotelu Otakar v Hamrech u Svojanova. Na pátek předpovídali rosničky pařák a pařák tedy byl pěkný. Už krátce po startu v 8 hodin se začínáme potit. První 3 kilometry jdeme po asfaltu a pak hned do krpálu... hezký začátek. V polích je šílené dusno a tak hned na 13. kilometru využíváme občerstvení u Kličků, kde je pro pejsky připravena i sprcha :)
Dál pokračujeme mírným tempem, kluci se válejí v každé louži. Ani v lese se moc neochladíme, i tady je přes 30 stupňů. Ovšem ty lesy... to byla pomsta všem houbařům. Těch hříbků co tam bylo, a všechny jsem tam musela nechat, ouou.
Na 45. kilometru, kde byl povinný bivak, jsem se doplazili po 10,5 hodinách. Čas otřesný, ale přežili jsme. Teplé počasí zbrzdilo většinu účastníků a tak start na druhý den se posunuje o hodinu, sláva. Obhlídli jsme terén a rozložili tábor pod břízkou. Celkem zírám, co všechno lidi s sebou tahají, jako třeba plachtu či stan. Přitom přístřešek lze snadno vytvořit třeba z pláštěnky, kolíky z větví, tyčky z hůlek... Žufrik samozřejmě v noci nespal, furt měl oči na šťopkách, dokonce si vyhrabal i třícentimetrového čmeláka, čímž mně vyděsil. Co kdyby za prvním čmelákem vylezl druhý, třetí, čtvrtý... žééé.
Ráno narychlo balíme a vyrážíme na dalších 40 kilometrů. Půl hodiny po startu začalo pršet. A pršelo celé dopoledne. Navíc jsme si první kilometry dnešní trasy hned zpestřili zakufrováním, protože kecáme, kecáme a nehlídáme značky, prostě se jeden spolehl na druhého. Po poledni začíná prosvítat sluníčko a k večeru už je zase pěkné počasí. Trasa vedla částečně lesem, polma, ke kochání bylo spousty panoramat :), místních roubenek či zchátralých domečků.
Do cíle jsme tentokrát dorazili za necelých devět hodin a 85 kiláčků tak celkově zvládli do 20 hodin. Překvapivě jsme se oba umístili ve svých kategoriích v první desítce! V podvečer byl připraven pro zúčastněné pejsky psí raut. V nabídce byli misky plné granulí od firmy Fitmin a poslední miska byla masitá... u té se nejdéle čekalo :) Busty ke granulím jen přičichnul, za to masem se začal cpát, jako kdybychom ho nekrmili... Žufrik naštěstí zachránil čest týmu a spořádaně a distingovaně misku dojedl a vylízal.
Během večera docházejí další a další účastníci a tak samotného vyhlášení jsme se dočkali až po půlnoci.
Dogtrekking bývá často prezentován s přívlastkem extrémní. S povinným bivakem ovšem ztrácí poslední špetku případného extrému v podobě nonstop pochodu (i když Klub českých turistů taky nejsou žádní extrémisti), jsou to vlastně jen dva longaři toliko zavrhované midy. Nebo tam jde o nějakej jinéj extrém? Napište nám!
Fotky z trasy najdete na
a přesné výsledky najdete u kluků v jejích sekcích. JIZERSKOHORSKÝ DOGTREKKING
22.8.2009, zapsala panička
V Jizerských horách jsem strávila třetinu svého života, navíc jsem tuhle oblast protoulala pěšky i na kole, včetně sousedních Krkonoš a Lužických hor. Proto jsem ani chvilku neváhala a bylo rozhodnuto, že jedeme. Jednalo se o 1. ročník Jizerskohorského dogtrekkingu, se základnou v Českém Šumburku u Tanvaldu.
Vystartovali jsme krátce po 9. hodině. Po prvním kilometrech jsme vystoupali do Příchovice, odtud pak pod rozhlednu Štěpánku a sešupem dolů do Kořenova. Z Kořenova lesní pěšinou do Horního Polubného a dál po Jizerskohorské magistrále úbočím Vlašského hřebene směrem ke Smědavě. Kocháme se výhledy, sem tam nás někdo předběhne, uýíváme si. Kolem poledního je tu nějak cyklisticky rušno. Joo, už to není jako kdysi, kdy jsem za celý týden cyklotoulek po Jizerkách potkala jen sedm cyklistů dobrodruhů ...
V zimním kiosku si dáváme krátkou pauzičku a vyrážíme směr Jizerka. Cesta se táhne až na obzor. Pomalu na mne jde silniční depka... Na obzoru je skalnatá vyhlídka do všech světových stran. Vodní nádrž Souš je vidět jak na dlani. Na Jizerce dáváme druhou kratičkou pauzu. Další kilometry mne z depky vyvádějí. Konečně nádherná lesní pěšina s kameny a potůčkem. Skáčeme z kamene na kámen, paráda. Nad Souší se kocháme místní novodobou architekturou a zbytek trasy jdeme téměř stejnou cestou zpět jako ráno. Do cíle doslova přilítáme po 7 hodinách 14 minutách.
Společně s ostatními čekáme v cíli na další účastníky, klábosíme, fotíme, pohodička. V podvečer je na zahradě vyhlášení výsledků a následuje posezení o ohně. Pořadatelé zvládli 1. ročník na výbornou a držíme jim pěsti do dalších ročníků. Vytvořili perfektní atmosféru, luxusní předstartovní meeting, i chladnější počasí bez deště a mlhy zařídili (což je na Jizerky kumšt :)) Fotky z trasy, základny i druhého dne naleznete . STOPOU STREJDY ŠERÁKA
2.8.2009, zapsala panička
Tento víkend jsme se zúčastnili údajně nejnáročnějšího dogtrekkingového závodu v rámci mistrovství ČR. Trasa byla dlouhá 101 km a vedla hornatými oblastmi a často záplavami poničenými cestami Jeseníků. Netrápili nás ani tak kopce, jako vedro. Přesto jsme dokázali dojít v relativně krásném čase, bez bolestí a do cílové rovinky hrdinně doběhnout :)
Startujemem krátce před půl devátou a prvních 7 km nás doprovází přítel s Bustym, kteří se pak vrátili do tábora, aby na nás čekali kdesi na trase. Před Vražedným potokem docházíme Dál štrádýrujeme cestou necestou, bloudíme, hledáme a s malou oklikou nacházíme první kontrolní bod, . Vedle srubového posezení jsou umístěny žlaby na vodu a v nich se chladí nápoje. K dispozici jsou nealkoholické nápoje, ale i pivo. Odtud takřka šplháme na Horní bar, který má o něco chudší nabídku, ale horská voda plně na osvěžení postačí. Jsme na 14. km a dalších 16 km se budeme pohybovat po hřebenech mezi polskou a českou hranicí. Cesta je nádherná, ale rozhodně není na rychlé tempo. Několikrát jsem si tu vyhodila kotník... naštěstí jsem gumová, kosti zpátky zaskočili a po chvilce pokračujem dál.
Na 22,5 km nás čeká údajně nejhorší kopec tratě. Není to pravda, tenhle byl hračka, druhý den nás čeká daleko horší... Na Kovadlině si dáváme svačinku. Dochází nás další a další účastníci. Mám pocit, že už nás nikdo nemůže předběhnout.
Na K2 na 43,5 km dorážíme po 12 hodinách pochodu, za doprovodu přítele a Bustyho, kteří nám byli na proti. Během chvilky se usnášíme, že zde uděláme delší pauzu a v noci půjdeme dál. V duchu Troškova hesla nestavíme, máme zpoždění vyrážíme v půl jedné v noci. V Javorníku na nás měl čekat opět náš podpůrný tým, ale rozhodl se zachraňovat tři zbloudilé unavené dušičky, tak nás nestíhá. Jsme rychlejší. Odoláváme pozvání na kávu a razíme dál. U kapličky sv. Antonína potkáváme první bivakující. Je jasná noc, měsíc už zapadl. Šupajdíme si to lesní cestou, zpíváme, pobrukujeme... Nad námi svítí hvězda countryon, září,
pro ty co nocí řídí svou druhou lásku kamion... Jenže volant tu nemám, řídím čtyřnohé spřežení a ve vleku mám Terku s Cedrikem. Najednou jsem se zarazila, zkoumám co to oko mé vidí, vlastně nevidí přede mnou... Rychleby! Značka nás provedla přímo přes hradní nádvoří zříceniny. Strašidla naštěstí spala a nikdo z bivakujících tu na nás nebafl.
Konečně K3, 56. km, zdolán v půl čtvrté ráno. Po technické pauze pokračujeme. Jdeme silnicí podél Račího potoka. Ten si při nedávných záplavách pěkně rozšířil koryto a vzal s sebou několik mostů. Přes jeden jsme měli jít. Jelikož je v itineráři upozornění na každou horší cestu, třikrát se ujišťuju, jestli tudy opravdu máme jít. Itineráři totiž o této maličkosti taktně mlčí. Více se ujistit nemohu, přelézáme. Vystoupáme od Kaštanové aleje na louku k Vilémovicícm. Svítá. Je ráno a my jsme tam, kde včera večer! 68.km byl totiž zároveň 30. km :)
Opět lezeme na Špičák a odtud už zpátky do civilizace do Petrovic, kde na nás čeká podpůrný tým a je vyhlášena hodinová spací pauza po nočním pochodu. Předchází nás plno lidí a často jsou překvapeni, že jsme před nima ... noční pochod má taky něco do sebe, zvláště je-li přes den vedro. Ve Skorošicích jsme si odskočili na pohár a dál pokračujem v duchu Troškova hesla. Ve vedru se vlečeme jen s krátkými zastávkami u vody až pod poslední velký kopec. A tady zbaběle necháváme Terku s Cedrikem svému osudu a sami šplháme k výšinám. Po dvou hodinách vyčerpávajícího stoupání jsme objevili ten slavný šutr, tedy Ripperův kámen... taky mohl být větší. Malá zastávka na Medvědím kameni, borůvková zastávka a náhle vyrážíme vpřed jako velbloud před oázou, retrívr před vodou... cíl je totiž blízko. V Lipové se Žufrikovi už přestává chtít jít dál, ale nechá se přemluvit a my slavnostně běžíme do cíle. Trať jsme zvládli za 34 hodin 43 minut. V cíli na nás čekalo překvapení v podobě poukazu na perličkovou koupel v místních lázních. Jsem překvapená až zaražená, ale to téměř každý. Ale každý tuto možnost využívá.
V neděli v poledne, kdy dochází ještě poslední účastníci, je vyhlášení těch nejrychlejších. Já jsem se Žufrikem dosáhla na 6.místo a celkově pak na 26. z celkově 92 startujících. Mám z toho velkou radost, protože jsem to vůbec nečekala, naše kategorie patří k nejpočetněji obsazeným. Cestou domů jsme se ještě zastavili na Suchém vrchu v Orlických horách. Fotoreportáž naleznete jako obvykle na . O VÝŠLAPU NA LYSOU HORU, O NOČNÍM ZÁVODĚ A VÝSTUPU NA ROHÁČSKÉ PLESA aneb JAK DAROVAT MODRÉ Z NEBE
27.7.2009, zapsala panička
Na pátek nám oboum výjimečně vyšlo volno a tak jsme vyrazili do Beskyd už po ránu. V Ostravici jsme tak mohli podniknout před plánovaným nočním závodem ještě výšlap na Lysou horu. Byla jsme tam sice už dvakrát, ale ani jednou jsem nic neviděla. Jednou byla mlha, po druhé zas sněhová fujavice. Dnes byla dohlednost přes 100 km, takže vysílač za zády jsem opravdu nepřehlédla. Při pohledu na východní panorama na Fatru a Tatry jsem si jen povzdechla, jak dlouho jsem v takových horách nebyla...V Šantánu jsme si dali chlazenou kofolu a zavzpomínali, jak to tu vypadá v zimě, kdy vstup vypadá jak ústí sněhové nory. Vyblejska jsem pár vrcholových foteček a hurá dolů.
V táboře už byli první účastníci a tak o zábavu bylo postaráno. Postupně se sjíždějí další, se psama i bez. , to je totiž závod jak v dogtrekkingu, tak v horském běhu. Před startem proběhla krátká rozprava a úderem deváté večerní byl hromadný start.
Všichni běží. I my běžíme. Více jak 3 kilometry až do Ostravice! Až jsem ze sebe překvapená. Ostravicí už procházíme krokem a stoupáme úbočím Smrku, druhého nejvyššího vrcholu Moravskoslezských Beskyd, až nad přehradní nádrž Šance. Zde sbíháme krpálem dolů k silnici. Odtud už vidíme osvětlenou hráz přehrady. Za přehradou nás čeká malé občerstvení v podobě vody pro čtyřnožce a ionťáku pro dvounožce. Dva kelímky ve mne zmizely na ex :)
Začíná poprchávat. Rázujeme úbočím Lysé hory a vlevo pozorujeme mihotající se světélka noční Ostravice. Zvedá se vítr. Začíná pršet. Do cíle zbývá 15 km. Páníček by to nejraději s Bustym střihl nejkratší cestou do cíle. Žufrik ale Bustymu vysvětlil, co se od něj čeká, a že je jen a jen na něm, jestli svého páníčka do cíle dotáhne. Nějak tak to muselo být, protože najednou Busty pochopil, že není na procházce a začal konečně tahat. Přestalo pršet. Teď přímo leje. Nevzdáváme se a stále si hlídáme světélka závodníků před námi. I za námi jsou ještě 4 závodníci, občas je slyšíme, ale nevidíme.
Pelášíme do cíle. Chtěla jsem trasu zvládnout pod 5 hodin, ale nesledovala jsem čas a šla jen podle sebe. To byla chyba, protože kdybych ten čas sledovala, viděla bych, jak málo zbývá... do cíle jsme totiž dorazili totálně promočení za 5 hodin a 3 minuty...
V sobotu ráno je vyhlášení výsledků. Paničce se Žufrikem čas stačil překvapivě na třetí místo a premiéra páníčka s Bustym na delší trati vynesla 5. místo. Fotky z pátečního výšlapu a závodní momentky z Night Trailu najdete .
Máme před sebou dva dny volna. Když už jsme tak daleko od domova, co nejet ještě dál? Původní nápad navštívit Velkou Fatru padl, zatímco jsem klimbala... probouzím se v Ružomberoku. Študuju mapu a mám to. Hurá do Roháčů! Je krásné mít takovou svobodu!
Stoupáme nad Liptovskou Marou do hor. Na posledním parkoviši zůstáváme na noc. Je jasno a skalnaté pahorky hor nádherně osvětluje zapadající slunce. V noci mě budí déšť :(, tak vypínám budík... a probouzím se až v půl osmé. Zataženo, mrholí...ale co, jsme tady, tak vyrážíme.
Z parkoviště jdeme na rozcestí Adamcula, kde se dlouze rozhodujeme, kterým směrem okruh jít. Vyhrává červená. Ještě kousek silniční nudy a od Tatliakova jazera už začíná pravý kamenitý horský chodníček. Páníček by mne jistě snesl modré z nebe, kdyby to bylo možné... ale jelikož to nějak nezvládá, dostala jsem k svátku alespoň bílé z nebe - sníh! Největší radost z něj měl Žufrik! Po krátké válecí pauze pokračujeme na rozcestí pod Roháčskými plesy.
Stoupáme do ledovcového kotle s Roháčskými plesy. Plesa se nacházejí v kotlech vyhloubených ledovcem. Tři dolní jsou z časti zahrazené zbytky morén, čtvrté, horní pleso je čistě vyhloubeno ledovcem a jediné je odvodňováno do Spálené doliny. První pleso je ve výšce 1562 mnm, čtvrté 1718 mnm. Chvílemi i něco vidíme, po vrcholcích se totiž válejí mraky. Každopádně i v mlze lze fotit, i mlha dokáže vytvářet kouzelnou atmosféru.
Od Čtvrtého Roháčského plesa sestupujeme strmě dolů suťovým polem a kosodřevinou. Měním se v leadra spřežení. Jdu první a vyhledávám cestičku mezi kamenama. Žufrik sleduje každý můj krok, našlapuje přesně v mých šlépejích. Vrtí u toho úžasně ocáskem a s nadšením agiliťáka očekává každý můj další povel. Busty mu šlape na tlapky a snaží se ho předejít. Za ním páníček cosi mumlá o puberťákovi na pérkách. Právě tady jsme si uvědomili, jak dobře jsme se rozhodli jít okruh právě tímto směrem. Jít tenhle krpál nahoru bychom fakt nechtěli. Směrem dolů je to pro nás pro všechny zábava.
Cestou dolů ještě odbočujeme k nádhernému Roháčskému vodopádu. Je napájený přítokem Studeného potoka ze Spálené doliny, který je nad vodopádem v nadmořské výšce 1250 m široký 2 m. Jeho výška je přibližně 18 m.
Po krátkém sestupu jsme opět na rozcestí Adamcula, odtud opět silniční nudou až na naše parkoviště. Byl to nádherný, nenáročný okruh. Všechny ochránce němých tváří mohu ujistit, že po celou dobe expedice měli pejskové k dispozici vodu balenou i ledovcovu. Kamenitá cesta jim tlapky nesedřela, nožky nepolámala a oba se těší plnému zdraví a spokojenosti z pohybu se svou smečkou.
Bohatou obrazovou fotodokumentaci naleznete .
PODBOŘANSKÝ DOGTREKKING & SLAVNOSTI
21.6.2009, zapsala panička
Tak jsme měli všechno pěkně naplánované, a nakonec jsme měli šílenou honičku. Jak už to tak bývá, nejvíce práce je, když to nejméně čekáme a hlavně chceme. A tak jsem ve čtvrtek musela stihnout dvě rozvozní trasy, dojet do Podbořan a Broněk se ještě večer vracel a jel nakládat zboží do Jeseníku. Přišel tak ke slovu starej dobrej stan z roku 1961! Žufrik spal venku a hlídal. Hlídal i svoji misku. Večer totiž granule nedojedl a v noci se pak divil, co za pichlavé kuličky se mu hrne do misky.
Ráno jsme chtěli startovat co nejdřív, ale Roman H. si přispal a tak startujeme až v půl sedmé. Hned za Podbořanama se připojujeme k . Cestou mi skáčou pod nohy pravé hříbky a jakožto houbař tělem i duší odhazuji ruksak, poklekám a sbírám. Žufrik se zas pro změnu válí... zajímavý pohled na nás musel být.
Sluníčko se nám ukázalo jen chvilkama, spíš jsme čekali, kdy začne pršet. Tentokrát se nad námi sv. Petr slitoval a nezapršelo celou cestu! Přitom ti před námi zmokli a ti za námi taky :) bžunda, co? Cestou jsme nevynechali samozřejmě rybníky, kde se Žufrik s radostí osvěžoval. Jednou dokonce hodil šipku přímo do hluboké vody, což u něj není zvykem. Trasa vedla téměř výhradně rovinatým terénem Jesenicka. A přesto jsem s sebou sekla, až se mi na holeni udělalo třetí koleno. Jó, kdo umí, ten umí. Ač jsme nešli krajem zapomenutým, prvních 55 kilometrů jsme prostě nenarazili na jedinou osvěžovnu, a to jsem s ní zrovna počítala. Před smrtí žízní mě zachránil doprovodný tým mé parťačky Jitky. Ještě jednou děkuji.
Do setmění jsme chtěli stihnout avizovaný nebezpečný úsek kolem Odlezského jezera. Nebezpečí se žádné nekonalo, alespoň ne pro nás. Jen jsme si trochu zaskákali z kamene na kámen. Na 62. kilometru byli na dogtrekkaře připraveni v hospodě U hrocha. Dorazili jsme sem v půl deváté večer, dali guláš a zabivakovali u kostela.
S prvním ranním rozbřeskem po 3. hodině ranní vyrážíme dál. Jako obvykle jsme ráno plni sil, a tak najednou Jitce mizíme v dáli a zbytek trasy jdeme sami. Od Kryr jdeme stejnou cestou jako jsme začínali. Potkáváme účastníky midu. Je to úžasná vzpruha do závěrečného finiše. Před Podbořanama na nás čeká Broněk s Bustym a my dobíháme do cíle. 93,5 km jsme došli zas v o něco lepším čase, a to 26 h 48 min, odhadem asi tak 18 hodin pohybu, zbytek vyplnily zastávky a spánek. Tentokrát nám to stačilo na 5. místo v kategorii mladších žen.
Zbytek dne jsme strávili lenošením, pokecem a v podvečer jsme vyrazili na Podbořanské slavnosti. Nedalo mi to, a vrátili jsme se pro kluky do tábora, proběhli se k Valovu a pak vzali Žufrika i Bustyho v rámci socializační výchovy na Brutus. Žufrik se jako starej rocker válel vedle podia, Bustymu se to moc nelíbilo, přeci jenom je horský...
Fotky s obvyklým komentářem ve nebo přímo . Z TÁBORA PODÉL LUŽNICE DO TÝNA aneb PSÍ VODNÍ RÁJ
31.5.2009, zapsala panička
Nedali jsme se odradit mnoha předpověďmi na krušné počasí a vyrazili na velký výšlap podél Lužnice. Vyráželi jsme ráno po páté hodince z Tábora a vydali se po proudu Lužnice až za Týn nad Vltavou. Rosničky se trochu spletli, a tak nepršelo, jen chvílemi mrholilo, chvílemi zas vysvitlo i sluníčko. Cesta vedla podél vody, což nejvíce ocenil samozřejmě Žufrik, který většinu času strávil v Lužnici. Visuté lávky na skalách nad vodou zvládli Žufrik i Busty levou zadní, jako celou 50ti kilometrovou štreku. Cesta se příjemně vlnila podél Lužnice bez výraznějšího převýšení, po skalách či vysokou trávou, kterou zase velmi ocenil Busty. Jen páníček si posteskl nad stavem vodáckých hospod... první otevírala až v poledne!
Že Žufrik v cíli nepadne, mi bylo jasné. Ale že ani malej Busty nezalehne?! Oba kluci s námi společensky žili až do pozdních nočních hodin. Loudili, zlobili, loudili, s dětma a s míčem laškovali...
Fotky s obvyklým komentářem najdete ve nebo přímo . JEDNOOKÝ VLK aneb PAMEPLIŠKY KAM SE PODÍVÁŠ
10.5.2009, zapsala panička
O prodlouženém víkendu jsme se vykašlali na výstavy a vydali se do lůna přírody, na Žďárské vrchy. Zúčastnili jsme se dalšího závodu v rámci Mistrovství ČR v dogtrekkingu, Jednookého vlka. Využili jsme páteční státní svátek a vydali se na trať dlouhou 95 km. Spolu s námi se na trať vydala i . Přítula s Bustym nás doprovázeli opět jen ze začátku.
Trasa nás vedla nádhernými hlubokými lesy Vysočiny. S Terezou jsme měli podobné tempo, a tak jsme pochodovali spolu. Žufrikovi kmitali nožičky jak jorkšírovi na procházce, takže jsem za ním jen vlála. Cesta pohodově ubíhala, my jsme se kochali, fotili a zase kochali. Doprovodný tým nás měl čekat v 17 hodin na hrázi vodní nádrže Velké Dářko. Jenže dusné předbouřkové počasí nás trochu zpomalilo. Ve Vojnově Městci, na 35. km jsme si dali jen kratičkou pauzu a vyrazili dál v naději, že na K1 to stihnem před deštěm. Obloha totiž začala nebezpečně tmavnout. Nestihli jsme to. Během deseti minut přišla vichřice a pěkná průtrž. Zastihla nás mezi vesnicemi, kde nebylo kam se schovat...nu což, jdeme v dešti dál. Žufrik klidně v tom nejhorším táhne k rybníku a koupe se. Jak rychle průtrž přišla, tak odešla. Když jsme procházeli rašeliniště v národní přírodní rezervace Dářko, už zase svítilo sluníčko. Naproti nám přišli a Busty s koučem.
Na K2 dorážíme s necelým hodinovým zpožděním oproti plánu. Máme polovinu za sebou. Převlíkám se na noc, nasazuju novou čelovku a doplňuji pohonné látky. Po hodince vyrážíme dál. Po bouřce je svěží vzduch a tak nasazujeme svižnější tempo. Za 50. km pod Žákovou horou se loučíme. Tereza s Cedrikem jdou spát, já se Žufrikem pokračuju dál. Trasa vede pohodovými cestičkami, většinou lesními asfaltkami. Povrch na dlouhou trať nic moc, ale na noční pochod ideální. Svou přítomností a halogenem jsme vyplašili dva řidiče a jednoho chodce. Ještě že jsou ostatní víc vykulení, než se já bojím :) Jde se nám tak dobře, že jsme překvapili i Broňka, který za námi měl přijet na noční kontrolu... přijel, ale až na K2, na 60. km. Tady si dáváme chvilku oddech a pokračujeme dál na Svratku.
Měsíček nám svítí na cestu... ale ne na dlouho. Před Svratkou nás zastihla druhá průtrž. Ve Svratce procházíme třetí, poslední kontrolní bod. V dešti porkračujeme dál na Karlštejn. A tady jsme zakufrovali mou blbostí... ale zas nám to vyneslo nádhernou noclehárnu v podobě malého altánku jen a jen pro nás. I Broňkovi dalo zabrat než nás našel. Žufrik má radost, že vidí Bustyho, ale hlavně páníčka.
Za úsvitu vyrážíme dál. Je nádherně, po dešti, nikde ani živá noha. Čeká nás asi nejkrásnější úsek trati. Zkamenělý zámek, Milovské Perníčky, na které jsme se Žufrikem vyšplhali, Čtyři Palice, Drátenická skála... Všechno jsem stihla před nájezdem všudypřítomných turistů.
S postupujícím sluníčkem zpomaluji tempo, ale nezastavujeme. Pár kilometrů před koncem nás čeká odpočatý Busty s páníčkem. Do cíle docházíme společně. Trať jsem tentokrát zdolala za 28 hodin.
Lucka s Benjim zvládla MIDovou trať za 9 hodin a 9 minut a překonala tak svůj osobní rekord. V podvečer nám to už nedalo a šli jsme naproti Terezce s Cedrikem. Radost byla oboustranná. Trať zvládla za 35 hodin a 19 minut a ve své kategorii předběhla dalších 10 účastnic. V neděli dopoledne proběhlo vyhlášení výsledků a tombola. Každý jsme něco vyhráli, i já. Trekkové hůlky. Jen už je před tím někdo používal, takže je nemohu použít ani jako dárek:(
Při zpáteční cestě se zastavujeme ještě na společném obědě. Moc děkujeme za milou společnost Lucce i Terce a moc moc se těšíme zase někdy příště! Fotky najdete ve nebo přímo .
18.4.2009, zapsala panička
O víkendu jsme se zúčastnili Krušnohorského dogtrekkingu, který se stejně jako vloni konal v Radošově v kempu na Špici, kde byla základna. Poslední tři týdny vládlo nádherné letní počasí. Sv. Petr měl zřejmě plné nádrže, které bylo třeba vyprázdnit...a tak mně k ránu probudila šílená bouřka a pak už jen lilo a lilo, celý pátek, celou sobotu... Sluneční brýle jsem vyměnila za druhou pláštěnku.
Pátek 8.06 h Startujéém, Busty s páníčkem jdou s námi.
2,7 km Vojkovice. Mrholí, snažím se fotit a spoléhám se na doprovod... a hned je to km navíc, kruci.
12,5 km Stráž nad Ohří, první kontrola. Leje. Stoupáme přes pastviny pro dobytek, přelézáme polomy... Páníček s Bustym se vracejí.
15 km Nový Hrad, leje, šneččí tempo.
21 km Plavno, druhá kontrola. Pláštěnka-pončo je k ničemu, převlékám náhradní pláštěnku. I tak se dá všechno ždímat.
25 km Horní Žďár. Suším se v malé hospůdce, 2 hodinky v suchu a v teple! Měním oblečení, které jsem měla určené na noc...Přijeli nás podpořit Busty s páníčkem.
28 a dál a stoupáme a stoupáme
31 km Třetí kontrola, občerstvení u Moravců :) Palačinky, steaky, polívka, teplý čaj! Žufrik celou mou krátkou přestávku proštěkal... Je 18 hodin! Počítala jsem, že tady budu nanejvýš ve 2 odpoledne...ale to jsem nebyla jediná. Déšt zpomalil tempo téměř každého účastníka.
32 km Procházíme kolem bývalého lomu Adam a Eva. Začíná se stmívat. Chvíli neprší.
33 km Jak přebrodit rozvodněný jarní potok suchou nohou? Už víme jak na to :) Patent alá ŽufrikTeam ©
34 km Stoupáme na Plešivec. První sněhové plotny. Žufrik zdržuje. V každém kousku sněhu se totiž musí vyválet. Začínám svítit čelovkou. Padla mlha, takže stejně vidím tak na dva metry.
36 km Chata Švýcárna. Šetřím čelovku, jdu po tmě po silnici. Náhle u mne zastavuje auto...naštěstí to nejsou žádní výrostci ani úchyláci, ale snaživá policie. S údivem na mne hledí a ptají se, co tu dělám. Vysvětluji jim, co tu dělám, odkud a kam jdu... moc to nechápou, ale popřávají mi šťastnou cestu a jedou dál.
37 km Kdo by to byl řekl, že chatu na Plešivci je těžké najít... v noci... když jdete z druhé strany a po tmě :) Ze zdola se objevují dvě světlušky - dva účastníci, kteří jsou už o hodně dopředu než já a už se vracejí, resp. křižují naši trasu.
38 km Klopýtám z Plešivce na první křižovatku a hned odbočuju špatně. Naštěstí mě to relativně včas docvaklo. Vracím se, nacházím tu správnou cestičku a ... přestává mi svítit čelovka. Černočerná tma. Nikde nikdo. V dáli houká sova. Žufrik kňourá. Snažím se vyměnit poslepu baterky, ale zmrzlýma rukama to prostě nejde. Beru za vděk ruční baterkou a pokračujem.
40 km Jdeme cestou, potokem nebo rašeliništěm? Těžko říct, držíme směr, odpovídám sově. Nevím, kdo se bojí víc, jestli Žufrik nebo já.
42 km Merklín. Pokračujem po silnici, šetřím baterku.
46 km Hroznětín, čtvrtá kontrola u kostela. Teď nás čeká další krpál. Nevím čí jsem, kde jsem, kudy jdu. Vidím na dva metry a několikrát bloudím. SPím za chůze jak domorodec na Aljašce. Někde na 55 km už toho má Žufrik dost. Zatímco já špekujulu nad mapou (jsem zas někde jinde), Žufrik si našel pod smrčkem relativně suché místečko, dvakrát se otočil, stočil do klubíčka a je rozhodnuto. Padám vedle něj, jsem asi blízko silnice a usínám. Jsou asi 2 hodiny.
5 hod Probouzím se zimou. Kontroluji končetiny - ha, mám je po náročné noční etapě všechny a celé! Žádný puchýř a nic nebolí, to je zázrak. Jen lovecký nůž jsem někdě ztratila, achjo.
58 km Pstruží, začínáme opět stoupat. Stoupáme, šplháme, lezeme, funíme... Poslední kilometr už znám z noční etapy, a děsím se, kudy jsem to šla, po tmě k tomu! Nahoře na nás čeká překvápko! Busty s páníčkem.
59 km - 70 km Chata Plešivec, kontrola č. 5. Konec velkého stoupání, od teď už se budeme příjemně vlnit po zasněžených pláních až na Boží dar. Žufrik si užívá sněhu, já se kochám a zhluboka dýchám. Škoda, že foťák se včera učil plavat... Míjíme Božidarský Špičák, Božidarské rašeliniště, kousek jdeme i po Ježíškově cestě. Před Božím darem je u silnice 7. tajná kontrola.
71 km Boží dar, nejvyšší bod trasy. Klínovec asi ukradili. Ne, je nejspíš v mlze. Od teď začínáme klesat. Poslední rozloučení se sněhem, i když cestou dolů je v lesích ještě stále dost sněhu na mé miniski od skibobů. Taky jsem si je mohla vzít...
77 km Jáchymov. Začínají mě pekelně bolet kolena. Z kopce jsem totiž kromě sebe brzdila i polárníka Žufrika. Poznal, že se stáčíme domů... Mé tempo se tak razantně zpomalilo. Potkáváme účastníky MIDu. Někteří si mě fotí, musím vypadat úžasně :)
84 km Horní Žďár. Jdu poctivě po žluté, ale je to pekelná chyba. V půli už mi dochází, že tahle "žlutá" už je nepoužívaná. V kempu už na mně čeká smečka čechohoráků a já si tu bloudím s bolavýma kolenama.
88 km Ostrov. Asfalt mě ničí, moje kolínka, moje kolínka. Ploužím se asi tak 2 km za hodinu, jsou 2 hodiny odpoledne.
90 km Lovecký zámeček, poslední, 6. kontrola. Má rychlost dosahuje asi tak rychlosti šneka veterána, chvílemi mám slzy v očích.
95 km Páníček nám jde naproti!
96 km CÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍL po 35 hodinách a 14 minutách. Odpadám, sesouvám se ke stolu, klepu se zimou. Žufrik se samozřejmě se všemi vítá, štěká, skáče... po chvíli ale přeci jen uléhá pod stůl. I já z posledních sil dokážu ještě konverzovat s přáteli. Zbývá mi ještě dostat se do druhého patra na pokoj. Dávám si asi půlhodinovou horkou sprchu, zahrabávám se pod deku a blaženě usínám.
V neděli samozřejmě neprší a svítí sluníčko. Při vyhlášení na mne čeká třešnička na dortu - a to v podobě umístění na bedně. V mladší kategorii žen (joo, ještě sem patřím :) ) jsem druhá!! Je znát, že vloni byl závod náročný a zřejmě to odradilo dost účastníků, počet účastníků na longu byl letos značně nižší, i "běžci" se tomuto trekku jakoby vyhýbají. Letošní trek v krušném počasí byl sice náročný, o to zajímavější a na příští rok se už těšíme na Česko-Saské Švýcarsko! Raději totiž polezeme 3 x na Klínovec než jít nekonečnou rovinou v letním dusnu.
Fotky naleznete ve nebo přímo . |
|
|
|
