Další z dogtrekkingových akcí, letos pro nás poslední. Nejdelší (102 km), s nejvyšším převýšením (3600 m), s množstvím doplňkových soutěží, ale také s možností zkrátit si trasu dle vlastních schopností a možností. Nemohli jsme prostě chybět!
Vyrážíme ráno z Prezidentské chaty nad Bedřichovem a hned po půl kilometru nás čeká kontrola povinné výbavy. Zároveň ale i první z mnoha rozhleden, Královka. Svižně vybíhám pro první nepovinnou kontrolu až nahoru. Další kontrola nás čeká u přehrady na Černé Nise. Podél přehrady je cesta rozmáčená a fotografové číhají na každé naše klopýtnutí. Nedočkají se, a nadávání naštěstí nemohou zvěčnit.

Kousek od Šámalovy chaty odbočujeme na vyhlídku na Olivetskou horu, kde nás čeká doprovodná soutěž - první tlapka bludné psice. Na další křižovatce si můžeme zvolit, kterým směrem 16 km smyčku půjdeme. Rozhodujeme se jít po modré, kde můžeme směrem dolů popobíhat a přeskakovat přes kameny. Uprostřed na nás čeká další z mnoha kontrolních bodů. V Hejnicích si užijeme kousek rovinky a hned zas vzhůru do hor, na Ořešník. Já se Žufrikem opět do krpálu zpomaluji, zatímco Broněk s Bustym peláší vzhůru.

Na Ořešníků nás to div nesfouklo, ale vyhlídka za to stojí. Potkáváme spousty trekařů, kteří šli smyčku opačně. Už tady jsme rádi, že jsme zvolili tento směr. Za Ořešníkem si užíváme kousek rovinky, a klesáme traverzem k vodopádům Velký Štolpich. V zimě to musí být nádherný ledopád, vskutku podívaná to musí být i za dešťů. Odtud zase klesáme, abychom vzápětí mohli 3 km stoupat. Na Hřebínku si dáváme první občerstvení a frčíme dál, kontrolní body 4 a 5 jsou totiž omezeny časem.

Přes Jizerskohorské bučiny pokračujeme na Oldřichovské sedlo, skalní hrad, kde nacházíme další tlapku bludné psice a na Špičák. Tady musí pejskové zdolat průhledné schody. Někteří bezproblémů, někteří se bojí, Busty to berem skokem vedle po skalách, Žufrik nejdříve zapadl mezi schody, rozklepal se, ale pak se rozběhl a čeká na mně v polovině kopce. Dál se mu moc nechce, ale zvládl to. Kontroly jsme stihly do časového limitu, ale náš čas není zrovna nejlepší. Broňka rozbolelo koleno a rozhoduje se, kam až půjde, kdy skončí :(

Z Oldřichova stoupáme 5 km až k přehradě na Černé Nise. Na K6, 47. km, přicházíme za soumraku. Pod přehradou hledáme další tlapku bludné psice. Za tmy, v potoce, hledám asi 10 minut, ale nacházím! Vždyť to bylo vlastně tak jednoduché! Ještě zmákneme K7 a na K8, 57. km docházíme kolem 23. hodiny. Hodinku posedíme a kousek za parkovištěm ulehnem.

Broňka koleno do rána bolet nepřestalo a tak využil možnosti zkrátit si trasu a jde přímo do cíle. S bolavým kolenem zvládl 60 km. Já se Žufrikem pokračuji dál, přestože jsem počítala, že to bude právě naše dvojka, kdo půjde kratší trasu. Žufrik měl totiž před 3 týdny roztrhanou tlapku od napadení psa... Tlapka se ovšem nádherně zahojila a my šupajdíme dál. Procházíme Vysoký hřeben, Janov nad Nisou, a k rozhledně Bramberk přicházíme úderem 7. ranní. V nohách mám 67 km a přesto vybíhám na vyhlídkovou plošinu! Bramberk byl totiž leta zavřen a je to měsíc, co je znovu otevřen pro veřejnost. Žufrik se mezitím mazlí dole s hradní paní :).

Turistické značky tu moc nesedí, naštěstí to tu znám a tak mířím rovnou za nosem do Lučan, pak na Nisanku, kde opět šplhám na vyhlídku. Odtud na K9, k prameni Nisy. Další živá kontrola s občerstvením. Tady se rozhoduji pro zkrácení trasy, Žufrik toho už má dost, navíc se začínají honit mraky a jít delší verzi, určitě bychom zmokli. Přes Smržovku míříme k nám na chalupu, kde je K12 i poslední tlapka bludné psice. Kdo by to byl řekl, čeho všeho jsou schopni dogtrekkaři s tolika km v nohách... Žufrika odsud těžko dostávám, ale obelstívám ho, s tím, že za rohem čeká páníček... nečeká, ale Žufrik chudák uvěří. Dalších 5 km Žufrik moc nechce jít, jdeme totiž pod těžkou střelbou :( Únava je znát. Poslední kontrolní bod nás čeká na rozhledně Slovanka. Výhledy s rozleden dnes nic moc, ale je pěkné, že kontrolní body jsou takto umístěny. Odtud už míříme do cíle. Zvládli jsme 86 km a rozhodně jsme neskončili poslední. Po Žufrikově rekonvalecenci více než dobrý výkon! Obvyklou fotoreportáž naleznete na rajčeti. Hned bychom zas někam vyrazili...

Loganův trek volně navazuje na úspěšnou sérii dogtrekkinových závodů Krajem Oty Pavla. Bohužel se koná v termínu, kdy se koná spousty jiných pěkných akcí, včetně těch psích. Pro mne od začátku jasná věc, jedu na Truckfest. Naše barvy tak hájili jen Broněk s Bustym.
Kluky jsem ráno vyprovodila z kempu a fotila, fotila a fotila . První zastávku jsem udělala u lomů na Mořině, kde jsme si se Žufrikem v klidu již po několikáté prohlídli Velkou Ameriku i Mexiko. Nafotila jsem pár účastníků a jela dál. V Loděnicích jsem si koupila sváču a hurá zpátky do Sv. Jána. Tady jsem s klukama solídárně vyšplhala až na vyhlídku, kde byla 3. kontrola. V Srbsku jsme si pak dali společný oběd a rozloučili. Kluci pokračovali v pěkném tempu dál, kéž by jim to takhle vydrželo až do cíle. Se Žufrikem jsem jela domů a zítra vzhůru na Truckfest! Fotomomentky z prvního dne long trasy najdete na rajčeti.

Aktuálně z tratě: Ve 3 hodiny 4 minuty dorazil Broněk s Bustym zdárně do cíle a zvládl 90 km za 19 hodin 52 minuty! Tento výkon postačil na 3.místo v kategorii DTM2.

Vrátili jsme se z 2. ročníku Jizerskohorského dogtrekkingu. Reportážičku sepíšu v týdnu. Nyní jen v krátkosti: Busty s Broňkem obhájil loňské prvenství v kategorii DTM2 a i letos vystoupal na 1. místo. Já se Žufrikem překvapila hlavně sama sebe, když jsem dosáhla na 3. místo! Část trati jsme šli spolu, část každý zvlášť, ale oba jsme zvládli trasu 39 km pod 7 hodin!
Fotky jsou jak z trasy závodu, tak z našeho nedělního výletu na Polední kameny a Frýdlantské cimuří .

Dogtrekkingová akce Hledání Kukačky se konala v Oseku u Duchcova, v podhůří Krušných hor. Rosničky se naštěstí v předpovědi spletly, i když to celou noc vůbec tak nevypadalo.
Změna je život. Tentokrát jsem se vydala na krátkou trasu, 18 km výlet. A ještě jedna podstatná změna. Parťákem mi byl čechohoráček Busty.

Na veterinární přejímku jsem šla ještě s deštníkem, ale start se už obešel bez deště. Potichu, zcela pro sebe jsem řekla, Busty heyá a Busty zabral jak na kole. A pak že neslyší "ke mně", hahá. Tempo jsme nabrali rychlé, ale prvních 5 km nás čekalo jen a jen stoupání, asi o 600 m. Funěla jsem, jak se dá, a tempo neztratila a světe div se, pár lidí i předběhla! V kopci! Já!
Po zdolání Stropníku jsem se dodýchala, kochala se mlhavou krajinou a na kontrolu dorazila jako první výletník, přede mnou byli jen 4 MIDaři. Kluci mně zkontrolovali povinnou výbavu, já vypila snad půllitru vody, pokecali jsme a svištěli jsme dál.
Odtud jsme už jen klesali a tak jsem popobíhala. No... běh... v očích chodců to jistě běh byl, v očích běžců to byla jen rychlá chůze... Jak jsme klesali, mlha mizela a začala prosvítat modrá obloha. Když jsme dorazili do Loučné, bylo tu vedro k zalknutí a sluníčko se ukazovalo v celé své kráse. Naštěstí jsme za vesnicí opět zmizeli v zeleni. Tady začal můj boj s časem. Viděla jsem, že bych to mohla stihnout pod 3 hodiny, ale tiptop. Poslední kilometry po žluté vedou pěkným lesíkem, přes Salesiovu výšinu. Poslední metry, už vidím kemp. Stihnu to? Co když mi jdou špatně hodiny? Vbíhám do kempu a hledám cíl podle ukazatelů. Pořadatelka Lucka Jírová nevěří svým očím! Jo! Jsme v cíli a zvládli jsme to za 2 hodiny a 56 minut, což je průměrka 6,14, tedy opravdu jen rychlejší chůze :) Mé úsilí bylo korunováno první místem v kategorii!
I přes rychlé tempo jsem si našla čas na fotografování. Busty byl skvělý sparingpartner, asi ho vyměním za Žufrika.

O uplynulém víkendu se konal již 7. ročník dogtrekkového závodu Stopou strejdy Šeráka. Základna byla jako každoročně v lyžařském areálu Miroslav v Lázních Lipová.Trasa tentokrát neměla přes 100 km, ani avizovaných 90 km. Kvůli očekávanému vedru byla trasa zkrácena na 81,5 km. Nakonec nás netrápilo vedro, ale vytrvalý dešť.

Úderem 7. hodiny ranní byl hromadný start, i když to počtem startujících vůbec nepřipomínalo. Prvních 7 km stále jen stoupáme. Samozřejmě nás všichni předbíhají, z čehož je Broněk na nervy. Mě je to fuk. Vím, že do kopců se vleču, přes den se kochám a fotím a všechno hravě doženu nočním pochodem. Po dvou hodinách dorážíme k turistické chatě na Šeráku, kde je i první kontrolní bod. Výstup lze shrnout i do několika heslovitých vět: Už tam budem? Koukni na ty panoramata, táto. Už tam budem? Nekecej a pádluj.

Další vrchol Keprník už se nám schovává do mlhy. U Vozky se zapisujeme do vrcholové knihy KČT. Zvolna začínáme klesat do údolí Hučavy, přes pastviny, do Branné na K2. Odtud polma přes Staré Město, kde vrcholí přípravy na Annenskou pouť. Dáváme si zde lehký oběd a vzhůru do Stříbrnice. Tady začíná pěkné stoupání. K chatě Návrší je to pěkný krpál, jdu krok sun krok, táhnou mě cedule na kofolu :) Poslední chata na konci civilizace, dál jen divoká příroda.

Výstup na Kralický Sněžník byl nejhezčí etapou z celého treku. Daleké výhledy do kraje, mraky válející se nízko nad zemí v kombinaci se slunečními paprsky vytvářely tu správnou vysokohorskou kulisu. Zdaleka bych to nenazvala nejtěžším úsekem, jak mnozí tvrdili. Fotíme zbytky zbourané rozhledny, Lichtensteinovy boudy, slůně i pramen Moravy. 4,5 km úsek je "obousměrnný" a tak potkáváme spousty dogtrekkařů. Žufrik dostal na tento úsek preventivně nové šmajdabotky kvůli kamínkům a vzbuzoval spoustu úsměvů.

U Adelina pramene dáváme večerní pauzu. Po hodince vyrážíme. Něco visí ve vzduchu, není zrovna dýchytelno...nikde žádná zvěř. Není divu. Po půlnoci přišla pěkná bouřka. Schováváme se u chaty Paprsek na 61. km. Majitel nás ochotně nasměroval pod stan, za což mu patří náš velký dík. Chtěli jsme dát jen krátkou pauzu, než přestane pršet. Klimbáme vsedě pod slunečníkem a čekáme...čekáme 5 hodin! Stejně nepřestalo! Za rozbřesku vyrážíme do deště. Po chvíli se už ani nevyhýbáme loužím, potok nepotok, vzhůru do cíle. Procházíme ještě dva kontrolní body a od Smrku hraničníku, kde jsme byli vloni, už jen příjemně klesáme.

Do cíle dorážíme promoklí na kost. Zvládli jsme to za 26 hodin a 35 minut. Škoda, mohlo to být lepší. Odměna v podobě perličkové lázně nás čeká až večer v šest hodin. Odpoledne odpočíváme, jíme, odpočíváme. Po lázni se Broněk dozvídá, že musí v neděli už nakládat, a tak odjíždíme ještě večer. Obvyklou fotodokumentaci z trasy naleznete na rajčeti.

Díky tropickým teplotám, které panovaly poslední týdny, jsem začala uvažovat, že snad nepojedem. Já to ve vedru neudejchám, psiska padnou do stínu a Broněk bude nadávat... no nic, naplánovali jsme se přes poledne pauzu a zbytek doženem v noci.
Workholic Broněk byl v pátek do večera v práci a tak jsme přijeli do kempu těsně před rozpravou. Pročetla jsem si itinerář a hajdy na kutě. Ráno vyrážíme krátce po šesté hodině. Sluníčko o sobě už dává vědět. Procházíme přes místní letiště a na 6. km nás čeká brod přes Romži. Už teď ráno je to nádherné osvěžení. Pokračujeme dál přes Kostelec na Velký Kosíř, kde je první kontrola. Dáváme pauzu, kluci vypili po litru vody! Dál se cesta vlní lesem, chvílemi rozpálenými poli...někteří bloudí, zatímco my si vychutnáváme chlazené občerstvení v Ludéřově. Před Laškovem nás čeká další brod. Což je velmi chvályhodné, jenže Žufrika nemohu dostat z vody... Z Laškova do Krakovce se táhneme po rozpálené silnici. Na začátku vesnice je naštěstí hasičská nádrž a všechna psiska do ní skáčou. I Žufrik, jen jsme mu museli trochu pomoc :) Dál jdeme lesem až k Bohuslavickým rybníkům, kde dáváme další z mnoha přestávek. Ve vesičce Luká dáváme přestávku pro změnu u hospůdky. Ač je vedro, daří se nám stále ukrajovat kilometry.

K Javořickým jeskyním na K2 jsme tak zdaleka nedošli poslední. Opět pauza. Chci jít dál, ale Broněk stávkuje. Nakonec se mi ho podaří přemluvit a pokračujeme. I na vyhlídku ze Zkamenělého zámku jsem ho dostala. Cestička se příjemně vlní podél vody, pak přes lávku a vzhůru do kopců. Je vedro, takže co pole, to odpočinek ve stínu :) K3 dosahujeme opět spolu s Brzáneckou smečkou, s kterou se celou cestou průběžně míjíme, pochodujeme, hecujeme... Za Nectavou dáváme večerní siestu s úžasným výhledem na západ slunce a horkovzdušné balony.

V Jaroměřicích opět doháníme Brzáneckou smečku a večeříme. Já jen alofok, jako kdybych věděla, co nás čeká za výstup na Kalvárii... s plným žaludkem to jistě bylo těžší. A teď to začíná. Noční bloudění. Modrá turistická je totiž vedena nově, jinak než je zakresleno v mapě. Jenže značky se před námi schovávají. Nakonec správnou cestu nacházíme, ale asi tak po půlhodinovém hledání. Modrá se před námi schovává ještě několikrát, improvizujeme a poslední kontrolní bod jsme dosáhujeme až někdy kolem 2. ranní. Nevím v kolik, GPSka už dávno nešla a mobil je schovaný v ruksaku. Broněk chce spát, takže využíváme zastávku v Pohoře a usínáme. Nevím na jak dlouho, probudila jsem se zimou. Broňka nešlo vzbudit. Balím se, zatímco on spal jen v sedě :) Podle východu slunce tipuju, že vyrážíme tak kolem 4. ranní.

V Horním Štěpánově si s námi modrá turistická opět pohrává, ale našli jsme ji. Na Uhliskách je základní tábor cyklozávodů. Všichni ještě spí, tak využíváme alespoň TOITOIky :) Luxus uprostřed lesů. Dál cesta vede po lesním asfaltu, takže v Bukové házíme záda na schody u hospody a vyhříváme se na ranním sluníčku. Po chvilce už sluníčka začínáme mít dost a hurá do lesů. Bez bloudění nacházíme cestu, jen za Hradiskem šipkám moc nevěřím a tak prověřuju jako průzkumník. Naštěstí kluci jdou po stopách, tak nám chybějící šipky turistického značení tolik nevadí. Před Stínavou se nám červená ztrácí a brodění bahnem máme dost a tak raději jdeme po silnici. Což nedělá dobře Žufrikovi, a tak nasazujeme preventivně botičky. Poslední kilometry jsou nekonečné. Vicov, Hamry, Žárovice, Soběsuky... konečně Podhradský rybník a Plumlovský zámek. Impozantní budova má celkem 6 nadzemních podlaží s dvěma patry a třemi mezipatry, třetí patro nebylo nikdy dostavěno.

Poslední metry pádíme kolem vypuštěné Plumlovské přehrady. Do cíle dorážíme někdy kolem druhé hodiny. Já zase nevím v kolik... :):) Ale překvapivě nám to vyneslo se Žufrikem 4. místo v kategorii DTW1 a Broňkovi s Bustym v DTM2 místo páté. Hodně dogtrekkařů vzdalo kvůli pejskům a jejich tlapkám.

Busty v tomto směru dopadl na výbornou stejně jako já. Broněk má puchýře a Žufrik sedřené meziprstí...jenže to je kolotoč. Je vedro, musí se chladit ve vodě, rozmáčí si tlapky a ty pak při dálkové pochodu lehko rozedře. Do vody ho nepouštět nelze, zchladit se musí. Naštěstí se to rychle hojí, a dneska už chodí normálně, i když opatrně.

Fotky najdete na rajčeti.

Máme za sebou náš letošní druhý oficiální dogtrek. Trasa měřila 95 km a vedla Moravským krasem. Prozkoumali jsme Rudické propadání i větrný mlýn, zažili jsme úžasný noční přechod skalnatého hřebene Babí lom, jež jít v noci je údajně sebevražda...ale nebyli jsme sami, kdo tento úsek zvládl v noci a kdo jím byl také nadšen... i když takových nás bylo pomálu. Kromě prvních 30 km nás provázelo na kadém kroku všudypřítomné bahno. Dvakrát jsme zmokli, po třetí bouřce jsme přepadli hospůdku ve Vranově, kde nám ochotně poskytli azyl v samostatném salonku. Usušili jsme se, hladové žaludky nakrmili, odpočali a pokračovali nočním pochodem. Broněk v noci značně zaostával, takže celou noc jsem "odtáhla" já. Jako obvykle se mi šlo v noci dobře, obloha byla protrhaná a nad ránem nebyla ani moc velká zima. Takže když jsme zastavili u lavičky, abysi Broněk vyndal kamínek z boty, nějak neplánovaně jsme usnuli a spali skoro hodinku... Do tábora jsme dorazili krátce před 11 hodinou dopolední (trasu jsme zvládli za 27,5 hodiny). Za necelou hodinu přišel další trhák... to vám byla slast, pozorovat ten nečas z pod suché deky, na měkkoučkém polštářku :) Těch na trase, mi bylo líto... "24" si určitě ještě někdy zkusíme, ale další treky se budeme spíše kochat horskými scenériemi.
Fotky najdete na rajčeti.

Jsme zpět z Krušnohorského dogtrekkingu, který se letos přesunul do Českého Středohoří. Trasa měřila 97,5 km, a naším cílem bylo ji zvládnout do 24 hodin, tudíž jít nonstop.
Vyrážíme z Terezína krátce po osmé hodině. Cestou do Litoměřic už nás předbíhají první rychlíci. Litoměřicemi se snadno protáhneme a konečně jsme v přírodě! Popisování tohoto treku je v podstatě velmi jednoduché. Kdo zná České Středohoří, ví jaké jsou zde strmé kopce. A tak trasa vedla nahoru, dolů, asflat, nahoru, dolů, asfalt... Za zmínku jistě stojí úchvatná vyhlídka z Hradiště na Litoměřice a okolí. Další pozoruhodnost bylo kamenné moře na Plešivci. Krátce před K1 si dáváme ve stínu svačinku, kterou pak na K1 zalijeme pivíčkem. Odtud totiž stoupáme strmou Průčelská roklí, kterou jsem se se Žufrikem pěkně táhla, zatímco Broněk s Bustym nám - jako vždy do kopců - utekli.
Po páté hodině dáváme večerní pauzu. Klukům pěkně vyhládlo, nám ostatně taky a sluníčko ještě příjemně hřeje. I tak už vytahuju z batohu první teplou vrstvu. Procházíme pastviny, kde je chybné turistické značení, i když podle itineráře mělo být až jinde... nu což, my se neztratíme. V Zubrnici si dáváme poslední tekuté občerstvení a vydáváme se vstříc Bukové hoře s vysílačem. Vrcholek dosáhneme už za tmy. Je tu nádherně, měsíček svítí, ani čelovku nepotřebujeme. Dalších skoro 15 km jdeme po silnici. I přesto máme rychlé tempo, ochladilo se a já se tmou jako vždy ožívám :) Zdá se, že tak doženeme, co jsme přes den ztratili.
Přesně v 1 hodinu v noci jsme zdolali Sedlo. Kopec, o kterém všichni mluvili. Ani mi v té tmě nepřipadal tak hrozný... těch strmých kopců bylo totiž na trase tolik, že už mi to ani nepřišlo. Byli jsme asi jedni z posledních, kdo šel přes Sedlo v noci, většina si jej totiž nechala na ráno. Není divu, cestu přes vrcholek je skalnatá, prochází se přes úzké římsy, které místy chybí. Konečně trochu extrému! Tuplovaný extrém by to byl, kdyby pršelo, zvláště při cestě dolů! Ano, dolů, pak zase nahorů, asfalt, nahoru, dolů, asfalt... ten asfalt mě ke konci dost ničil.
Pomalu svítá, mrzne. Nabírám poslední vrstvy oblečení. Do Litoměřic zbývá pár kilometrů. Chci odpočívat na každé lavičce, ale Broněk mě furt honí. Tak sebou plesknu prostě na zem :) Aspoň chvilku ... Z Žitenci do Litoměřic je to kousek, a přesto tady dost lidí bloudilo. Naštěstí my tentokrát ne. Litoměřice opět prolítneme a z posledních sil běžíme do Terezína, cíle naší štreky. Zvládli jsme to! Za 23 hodin a 47 minut!
Nesmí opomenout ještě jednu "pozoruhodnost". A to našeho páníčka. Kdesi před 20.km mu luplo v zádech... před 40.km v koleni...spravilo to párbrufenů zalitých pivem, v noci doplněných energetickým nápoje. A já proč mě furt honí...vždyť před námi šli dva Duraccelové...
Fotky najdete na rajčeti.

Z Prahy na Sázavu se dá dojet autem, posázavským pacifikem, na kole a nebo taky pěkně po svých! My jsme zvolili samozřejmě tu poslední variantu.
Vyrážíme z Běchovic přes Klánovice na Úvaly. Za Hradešínem nás už čekají nádherné lesy, které by málokdo v blízkosti Prahy hledal. Však mě taky překvapilo množství sněhu, které tu stále je. Žufrika zas zklamaly zamrzlé rybníky...ale i tak se vyráchal a ukázal, že ledu se už nebojí. Klíďo si z vody na něj vyleze. Ve Voděradských bučinách potkáváme konečně i pár lidí. Busty se Žufrikem dnes musí vypadat hladově, protože všichni pejskaři, které jsme tu potkali, hned brali své ne vždy nejmenší pejsky do náručí s dovětkem: "Ti by tě slupli jak malinu...".
Další kilometry se brodíme opět rozbředlým sněhem a skrytou ledovkou. Místy sálá z luk nádherné letní teplo, místy zas táhne arktický vzduch. Přemýšlím, proč zrovna děláme tenhle "sport"... proč raději nesedím doma...proč se tu brodím sněhem...
Pomalu se začíná smrákat, vybaluji čelovku, dávám klukům jídlo, pauzírujeme. Broněk pro nás totiž přijede až po práci, někdy po 22. hodině... Fotím, hážu klacky, cvičíme. Do Sázavy přicházíme se soumrakem, takže tady už nic nenafotím. Bustymu se dál už nechce, na zastávce se mu líbí. Přemýšlím, kudy dál, když už je tma. Nakonec se rozhodnu jít vstříc zelenému expresu (naše auto) směr Stříbrná Skalice. Jdeme po silnici a k mému překvapení jako jediní řádně osvětlení. Někteří jdou v protisměru, roztažení v celé šíři vozovky, bez osvětlení a odrazových prvků, a přitom s dětmi! Na Marjánce se na to chci vykašlat, ale kluci jsou najednou nějak čilí, jdeme dál. Nakonec jsme obsadili lavičku vedle náměstí ve Stříbrné Skalici a čekáme na zelený expres. Přijel akorát, když začalo pršet. Trasa nakonec měřila 55 km a všichni jsme příjemně unavení. Na fotky můžete juknout na rajče.