Vítr, déšť, kroupy, počasí, že by psa nevyhnal. My v tomhle nečase dobrovolně šlapeme po cestách necestách, po horách i nížinách. Škrábeme se z posledních sil na ten nejvyšší kopec v okolí, abychom si tam cvakli kontrolu a pokochali se výhledem na ranní rozbřesk, večerní červánky nebo jen mlžný opar, a vychutnali si neopakovatelný pocit dobytí vrcholu.
Kdyby si Žufrik řádně přečetl standard svého plemene, mohl chodit o víkendech na hony, občas na výstavy a věnovat se gaučingu. Jenže on si přečetl jen to, že retrívři milují aporty, jogging a dlouhé procházky... a tak jsme se proťapali k dogtrekkingu. I když se může zdát, že takový pes nemusí nic umět, opak je pravdou. Čím více toho umí, tím více vám těch 100 km ulehčí. Většinu povelů ale často ani nevyslovím, pokud jste s parťákem na jedné vlně, rozumíte si beze slov. A tak se nám podařilo se Žufrikem letos dosáhnout až na Mistra České republiky v dogtrekkingu. Za svou závodní kariéru již naťapal 2 373 závodních kilometrů, z toho letos 913 km. Čechohoráček Busty s Broňkem skončili ve své silně obsazené kategorii na 4. místě.

   

Letošní poslední závod v rámci mistrovství České republiky v dogtrekkingu je za námi. Po několika stokilometrových štrekách nás čekalo "jen" 83 km. Základní tábor byl opět v Držkové v kempu Patriot.

Celý týden bylo nádherné babí léto. Meteorologové se ale tentokrát s předpovědí studené fronty s přeháňkami nemýlili. Už v noci na pátek bubnoval do střechy auta prudký déšť. Ráno vypadalo nadějně, bez kapek. Broněk s Bustym odstartovali krátce po sedmé, já si užívám ještě vyhřátého spacáku. Dnes bych je stejně jen brzdila, kromě Žufrika totiž půjdu i chřipajznou za krkem. Uvidím, kam dojdu, třeba se nechám odvézt z trati. Přemýšlím, jestli vůbec odstartovat. Samozřejmě mi to nedá a za třičtvrtěhodinku stojím se Žufrikem na startu. Za vytrvalého deště stoupáme k první kontrole. Před Podkopnou Lhotou na nás někdo vylil kýbl z vodou... tak jsem si připadala, ani pod stromy nemělo smysl se schovávat. No jestli to takhle půjde dál, skončím na živé kontrole. Testuju nové vybavení do deště, takže vršek mám relativně v suchu, jen nové kalhoty se mi nechtělo brát, takže tepláky mám durch.

Míjíme se s dalšími trekaři, chvílemi přestává pršet. Lituju počasí, byly by tu nádherné výhledy, nebýt mlhy a deště. Ve Fryštáku nás čeká živá kontrola s občerstvením. Broněk tu byl zhruba před hodinkou, jdou společně s Petrem a Aramem. Po čaji s rumem vyrážíme dál. Stále mrholí. Kdesi na 30.km zasednu na turistickou odpočívku a sedím a sedím. Mám jít dál? Krize. Pobolívá mě koleno, jak Žufrik vyrazil za fenkou... Jitka, Alena i Vojta pokračují, zatímco já přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta. Posilněna svačinou vsunuji nožky zpět do mokrých bot a pokračujeme se Žufrikem dál. Od teď jdeme sami, takže Žufrik konečně přestal blbnout po fenkách a hledí si jen mne. I to je úleva.

Přestalo pršet! Nad Rusavou nemůžu najít modrou, prodírám se houštinami, nadávám, ale držím směr a po několika metrech se vyhoupnu na té správné cestě. Míříme na Hostýn. Pod Hostýnem nás okouzlil, asi jako každého na trati, úžasný západ slunce. Ano, slunce. Po dešti přeci jenom vylezlo! Při sestupu z Hostýna se začíná šeřit. Do Chvalčova přicházím už za tmy, vytahuji čelovku a hledám kousek suchého místečka na večerní pauzu. Na kraji vesnice je u cyklostezky čistička(?) a před ní sucho! Jaký to luxus dneska!

Po osvěžující pauze vyrážíme na noční pochod. Jde se mi nádherně. Lesy jsou plné zvěře, srnky nám ani z cesty nechtějí uhnout. Stoupáme. Stoupáme k další kontrole a zase stoupáme... na Kelčský Javorník. Stoupáme. Mám pocit, že tři km mi trvají snad tři hodiny. Mlha, stěží vidím na 2 metry, vpravo ode mne sráz do rokle. Ještě že alespoň při přepnutí na dálkový halogen vidím na značky. Konečně rozcestí pod Javorníkem. Odtud se cesta příjemně vlní až na vrchol. Vidím tak na metr, orientuju se podle vyšlapané trávy a Žufrikova nosu. Je tu nějak rušno, potkáváme se s dalšími závodníky. Z vrcholu se vracíme na rozcestí a pokračujeme sestupem na Gruň. Žufrik by nejraději běžel, ale cesta je kamenitá, viditelnost mizivá. Po klesání logicky následuje stoupání. Mlha polevila, alespoň vidím na konec šňůry na psa. Výstup ke kontrole na Obřany byl "pěkný". Ale v noci mi to ani tak nepřišlo, když člověk nevidí ten sešup. U zříceniny cvakám další kontrolu. Při sestupu zpět dolů se mi nechce věřit, že jsem tudy šla nahoru. Takový sklon! Ovšem komu tady skočil pes ze zadu na nohu, že se nudí a chce si hrát? To umí fakt jen Žufrik.

Od teď už nebude žádné brutální stoupání, myslím si... a bylo. Ale s ubývajícími kilometry do cíle se zdolávaly kilometry o něco lépe. Cesta ke konci byla bahnitá, kameny ujížděly pod nohama, ale teď už chci dojít! Do cíle jsem se doplazila po 22 hodinách a 45 minutách. Včera odpoledne jsem myslela na odvoz, o půlnoci jsem si plánovala cíl tak na třetí, nakonec jsem ráda, že jsem dorazila takhle. Navíc jsem nebloudila, jen na pár křižovatkách váhala, zatímco někteří nabloudili za noc navíc několik kilometrů a zbytečných hodin. Měla jsem obavy, jak bude Broněk s Bustym bloudit, ale překvapili mne. Nebloudili a do cíle dorazili po 19,5 hodinách a získali tak cenné druhé místo.

Fotoreport je ke shlédnutí zde.

     

První podzimní den. Den mých narozenin. A jeden černoch do týmu navíc :). Náš flatí kamarád Art od Stříbrných rud je prý neunavitelný a tak jsem se nabídla, že ho vezmu na trek a pokusím se ho unavit. Artík se s námi vydal na víkend plný zážitků. Potkal ledního medvěda, spal pod širákem, uťapal 100 km za 24 hodin... Někteří to komentovali, že to má chudák za trest, asi musel paničku hodně zlobit. Přes prvotní nejistotu, co že se to bude dít, si trek nakonec užil. Celou štreku nádherně tahal. Poslední kilometry už nemohu nazvat "nádherně", ale na vině není on, ale moje nožičky :) Kluci si k mé velké radosti sedli, resp. vzájemně se tolerovali.

Z původních 94 km je zase rovná 100... Vyrážíme z kempu na Višňové u Křivoklátu vzhůru na Nezabudické skály, přes Nezabudice na Pustověty, Lašovice do Rakovníka. Procházíme Rakovníkem a na konci u sv. Antonína využíváme občerstvení. Artík ihned zalehnul, zatímco naše psiska vyla, štěkala, jenom neodpočívala. Z Rakovníka procházíme lesními cestami, bohužel opět díky evropským fondům jsou vyasfaltované. Míjíme zříceninu Džbán a procházíme Konouvské kamenné řady. U kaple sv.Vojtěch nás čeká živá kontrola s občerstvením. Je to 47,5 km, je podvečer, takže rovnou dáváme klukům i večeři. Artík dostal na noc reflexní vestičku, abych ho lépe viděla :) Posíláme na facebook pozdrav jeho paničce a vyrážíme dál.

Zříceninu hradu Pravda už nevidíme, je tma. Další kontrola nás čeká za Ročovem, kde se k nám připojuje i Jitka s Jenny. Odtud se příjemně vlníme po vrstevnici až do Třeboce. Tady dostává Žufrik botičky, do Hředle totiž jdeme po silnici. V jediném úseku, kde červená opouští silnici, Žufrik botičku ztrácí (k mé velké radosti ji jiný trekař našel a donesl do cíle, díííky!). Teď už je to jen kousek do Krušovic. Jenže tu jsme v jednu v noci, všechno zavřeno. Jen z pekárny se line nádherná vůně. Na kraji Krušovic odpočíváme. Art dostává rekonvalescentní pastu. Asi 3 minuty se ofrňoval, ale když viděl kluky, jak něco žerou, konečně se olízl... nakonec mi málel sežral i tu tubu.

Dál pokračujeme po červené lesními cestami. V jednom úseku přecházíme železniční trať a máme štěstí! Projíždějící vlak rozvibroval celou mostní konstrukci, houkačka rozvlnila listí, nás oslnil halogen. Psiska z toho pořádně znejistěli. Každopádně velmi zajímavý zážitek. Nějak jsem z toho přestala sledovat trasu, nechala se vést a hned jsme zabloudili. Co zabloudili! Takhle se motat na 50 metrech, dvakrát brodit přes tu samou bažinu, no já špačkovala! Ale vyvedla jsem nás zpět na cestu a nespustila už oči z mapy.

Pomalu začíná svítat, blížíme se do Lašovice, kde křižujeme začátek trasy. Z Pustovět ale jdeme po červené na Kalubice. Dál si s námi červená trochu pohrává. Naštěstí potkáváme Karla, jednoho z pořadatelů, který právě jde přeznačovat trasu. Navádí nás na původní červenou. Tady si vzpomínám, jak jsme tudy šli v zimě s HafBem, takže cestu znám. Přesto se blbec nechám zvyklat nad Křivoklátem a váhám, kde že má být poslední, pátá, kontrola. Zrátila jsem tím tak drahocenné minuty. Poslední kontrolu nacházím, volám na ostatní a pomalu jdu do cíle. Broněk posledních 5 km běží a díky tomu zvládl 100 km pod 24 hodin. Já s Artíkem docházím pár minut po 24 hodinách. Nevadí, i tak je to asi nás nejlepší čas na 100 km.

Teď bychom obvykle šli spát... jenže musíme vyzvednout dodávku ze servisu. takže odjíždíme, cestou předáváme Artíka zpět paničce, které si již moc a moc stýská. Art není ani moc unavený, misi jsem tedy nesplnila :(. Druhý den se vracíme na vyhlášení. Broněk skončil na 5. místě, já na místě prvním. Obvyklou fotoreportáž z trasy najdete zde.

   

Další trek v rámci mistrovství ČR se konal opět v Jeseníkách, tentokrát se základnou o něco níže, v Loučné nad Desnou. Počasí bylo pravý opak Šeráka - slunečno, vedro, vedro a zase vedro. V základním táboře nás přivítala libá vůně háravek. V tu ránu slintáme a snažíme se všechno očichat a přeznačkovat. Dvounožci za námi lítají, něco hulákají, ale to je nám vcelku jedno. Busty je z těch fenek tak vedle, že na tradičním psím rautu nic neochutnal. To já jo, já vypadal, jako když jsem týden nejedl. Panička pronesla něco o ostudě... U auta jsme dostali ještě další nášup, ale ani tady Busty nejedl. Busty díky háravkám ani v noci nespal... Jako kdyby nevěděl, co nás čeká, pak byl chudák unavenej...

Ráno v půl osmé vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Profil trasy připomíná vlnovku. Stoupání, klesání, stoupání, klesání... U první kontroly skáčeme s Bustym do louže. O kousek dál se koupeme v Desné. Labůůůž! A začíná nekonečné stoupání na Švýcárnu. Vleču za sebou svoji paničku, špatně se jí dýchá, je dusno. Občas si pomáhá kyslíkem, tak to není tak hrozný, i když v jednu chvíli jsem myslel, že jí trefí a normálně mne tu nechá samotného v hlubokém lese! Poslušně jsem si vedle ní sedl, hlavinku opřel o kolínko a zakoukal se na ní. Něžně mne podrbala za ouškem, prý že musíme počkat na plíce. Nikdo za námi ale nešel. Nakonec jsem zjistil, že s naší šnečí rychlostí na tom nejsme tak hrozně, v kopci jsme pár lidí i předešli a páníček si nestačil ani vykouřit svou obvyklou vrcholovou cigaretku. Jezerník, slatě, páníčkové se kochají nádhernými panoramatickými výhledy, já s Bustym hledáme trochu chladivého bahýnka v příkopech podél cesty. Na Švýcárně Busty hází šipku do jezírka a stává se místní atrakci. Já jsem byl do jezírka doslova dokopán, ta drzost! Páníčkové si dávají do volátka, rozebírají trasu a plánují, kam dojdem. Chachá. My se chladíme ve stínu. Je tu spousta psích slečen, stále je co okukovat a po kom štěkat.

Odtud klesáme nádherným údolím Vysokého vodopádu, abychom po minutí dalšího kontrolního bodu mohli opět brutálně stoupat. Ale zvládli jsme to. Sice šnečkem, ale naše heslo zní pomalu a jistě přeběhneme i rychlé, uhnané běžce. V Pásmu Orlíka, na 31.km je možnost si trek legálně zkrátit o 20 km. My toho hrdinně nevyužíváme a pokračujeme dál. Mimochodem zde jsme protnuli trasu letošního Šeráka. Tehdy tu cesta nebyla, tehdy tu byl potok. Na romantické zřícenině hradu Koberštejně dostáváme večerní nášup a odpočíváme. Dvounožci brblají, že jsme toho ušli díky vedru málo. Ale stmívá se, mírně se ochlazuje, tak v noci to jako obvykle doženeme. V noci nás čekají dvě kontroly s obsluhou a občerstvením. Široké lesní cesty jsou pro noční pochod unavených a na půl spících psovodů ideální. My s Bustíkem sice hlídáme pachovou stopu, ale co chvíli stopy odbočují do mlází na bivak. Krátce po půlnoci skládáme unavená těla do autobusové zastávky ve Spáleném, kdesi na 57. km. Jen já musím furt štěkat na ty sebevrahy, co jezdí v noci po silnici bez osvětlení!

Nad ránem, ještě ani slunko nevystrčilo paprsky, jsme nemilosrdně vyburcováni paničkou k cestě. Dostávám botičky a vyrážíme do Vrbna pod Pradědem, kde doplňujeme zásoby tekuté zásoby. Musel jsem taky vynadat jednomu opilci, co si mne chtěl pohladit, přestože mu to bylo zakázáno. Vždyť musím paničku chránit! Pokračujeme do lázeňského střediska Karlova Studánka. Zde si panička dává vytouženej hovězí vývar na posilněnou před posledním stoupáním. Já hraju tak dokonale unavenýho psa, až se několik lidí zajímalo, jestli nepotřebujeme pomoc, třeba odvoz či veterináře...horko dělá své. Stoupáme údolím Bílé Opavy a tak o chladivé vodní osvěžení není nouze. Nakonec se prý kvůli mne (botičky kloužou) vybrala "snažší" varianta po modré. O moc snažší ale nebyla, ale výhled do údolí byl úchvatný, nechtěl bych tam spadnout. Je to tu jak na Václaváku, ale lidé naštěstí ochotně uhýbají, ani nemusím štěkat, a obdivují nás. Na Ovčárně si dvounožci chtějí dát něco na zub, ale nic kloudného nemají a tak hned pokračujeme. Naše trasa se křižuje s trasou YESmaratonu a k našemu překvapení potkáváme i několik známých. Tahle hřebenovka je nejkrásnější úsek celého treku. Nádherná měkká travička na válení, příjemný větřík, panoramata pro dvounožce...

Na jasně modré obloze se začínají houfovat obláčky, v dáli je mlhavo. Zbývá nám posledních 17 km. Dáváme poslední pauzu. Busty hledá zbytky sněhu pod obrovským borůvčím. K jeho velkému zklamní se mu nepodařilo prohrabat ani do Antarktidy. Jdeme dál. Po kilometru hledáme značení pořadatele, ale nenacházíme. Panička ovšem podle mapy rozhodla, že je to tudy a tak jdeme. Následuje nás i peloton trekařů, kteří nás mezitím došli. Mezitím se zatáhlo a během chvilky výrazně ochladilo. Ožíváme. Ožívají i dvounožci a závěrečné kilometry se mění ve spurt. Nožičky mně bolí, ale kmitám s nima, cítím cíl! Cíl po téměř 36 hodinách a 105,5 km! Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme tu! Během hodiny začala bouřka...

Bustík se svým doprovodem skončili na 6. místě a já s paničkou na místě druhém! Mistra mám v kapse! Fotoreportáž najdete zde. Na závěr akce pro nás měla panička překvapení, měli jsme si jet pro čechohoráckou fenečku, ale majitelka si to zřejmě nakonec rozmyslela, tak doufám, že fenečku jednou nenajdem v nabídce útulku... Zlaťanda i čechohoranda nám tedy nevyšly, to jsem zvědav, co za roštěnku nakonec do týmu dostanem...

     

Strejda Šerák se tentokrát rozhodl prověřit psychickou odolnost všech účastníků tohoto Jesenického dogtrekkingu včetně jejich výbavy. Několikadenní déšť nepřestával a připravil nám všem krušné chvíle. I slavnostní zahájení proběhlo na dešti, vatra vzplála na několikátý pokus, jen oblíbený zahajovací raut pod střechou byl jako vždy v obležení.

Ráno se nám tedy vůbec nechtělo vstávat. Déšť bubnoval na střechu auta celou noc, obloha ocelově zatažená, žádné světlé vyhlídky na změnu počasí. Přesto jsme krátce po sedmé hodině odstartovali. Žufrik vyfasoval pro jistotu pláštěnku, ocásek musí zůstat v teple :). Však byl také paní veterinářkou pochválen, správně odhadla, že tahle srst se do mokrého počasí vůbec nehodí. První kilometry vedly jako obvykle na Šerák. Tentokrát žádné výhledy, jen mlha, déšť a studený vítr. Cesta dolů byla kamenitá a připomínala spíše potok. Stále prší. Procházíme Ostružnou a začínáme stoupat k dalšímu kontrolnímu bodu. Odtud jdeme po stejné trase jako vloni: Smrk hraničník, Lví hora, Smrčník. A stejně jako vloni leje a leje a všude jsou louže, potůčky, bahno. K tomu fičí nepříjemný studený vítr. Zcela vážně začínáme uvažovat o tom, že až sejdeme do Lipové, zahneme k cíli. I když já jsem byla pro suchou teplou hospůdku, kde se nejprve pokusíme vysušit a teprve pak se rozhodneme. Nemít s sebou druhé boty, asi by bylo rozhodování jednodušší.

S tímto jdeme dál. Déšt postupně přechází do mrholení a tak i trochu prosycháme. Z Lipové přeci jenom pokračujeme lázeňskou stezkou dál do Písečné. Zde mají několik hospůdek, ale jen v jedné vaří. Ovšem jen pro hotelové hosty a tak jsme vyžebrali alespoň bramborové knedlíky se špenátem. Se setměním pokračujeme dál. Neprší, prosvítají hvězdičky a občas nám na cestu svítí i měsíc. Vody je stále dostatek, od spodu, takže suché boty po 10 km už zase nejsou suché. Když jsme vyšplhali k rozhledně na Zlatý Chlum, teploměr ukazoval neuvěřitelných 17 stupňů. O pár kopečků dál zas foukal mrazivý vítr. Cesta opět připomíná spíše potok, místy bažinu. Před poslední kontrolou usedáme na chvíli do útulny, zavíráme očka a klimbáme. Mezitím se rozednilo a my pokračujeme dalších 12 km po asfaltu. Cesta roklí podél Šumného potoka není doporučována... nebýt unavená, určitě bych jí šla, je úžasná. Ten asfalt byl snad za trest.

Z Adolfovic už je to jen kousek. A jako vždy, poslední kilometry se neuvěřitelně táhnou. Táhne i Žufrik a do posledního krpálu mně vytáhl jak alaskán, Bustíci nás dokonce zdržovali!! A to už je co říct! Trek jsme nakonec zvládli za 27 hodin a 18 minut. Odměnou pro každého přeživšího byla perličková koupel v místních lázních. Více jak polovina účastníků ale trek vzdala a už během pátku stihli odjet.

Ač otřesné počasí, všichni jsme došli bez puchýřů. Jen Žufrik měl od mokrého postroje sedřené podpaží. Dvakrát jsem místo desinfikovala, dvakrát se objevilo hnisavé ložisko, které se zvětšovalo a celé místo natékalo. S infekcí jsme v sobotu večer nakonec skončili u hodné paní veterinářky. Žufrik mi pak celou noc funěl do obličeje, antibiotika zabraly až následující den. Po pár dnech už je v pohodě a těší se na další dobrodružství. Já se Žufrikem došla opět na prvním místě a ještě jsme obdrželi bronzovou plaketku za 300 km po Jeseníkách! Pár fotek najdete zde, jen díky dešti jich moc není.

 

Další dogtrekking? Ano, ale tenhle byl koncipován především jako přebor národních plemen v dogtrekkingu (longu). A za druhé, výtěžek putoval na charitativní účely na rozdíl od jiných trekových akcí. O to více je škoda, že lidí dorazilo málo. Těžko říci, co lidi odradilo od účasti: Že závod není součástí mistrovství ČR (a pak že nikomu o body nejde, haha)? Počasí? Vždyť bylo nádherně! Spousty přihlášených na poslední chvíli svoji účast zrušili a někteří prostě nepřijeli. O to víc jsme si to my zbylí užili! Organizace, zázemí i počasí totiž bylo na jedničku!

I přes malou účast je čas startu volný, chtěli jsme vstávat dřív, ale stejně vyrážíme zase před osmou hodinou. Je příjemných 15 stupňů, obláčky, sluníčko, krásná dohlednost. Prvních 10 km je ve znamení stoupání. Nejprve na Čihadlo a Malou Sněžku. Před Čistou pomáháme nahánět dobytek do ohrady. Málem by si vzali i strakatýho Bustyho jako telátko. Před Vrchlabskou silnicí je první kontrolní bod ve formě deníčku. Zapisuje Broněk, ale žádná perla, nad kterou by se pořadatel mohl zasmát, nás nenapadá.
Pokračujeme Černým Dolem a stoupáme s malou zastávkou u potůčku až na Tetřeví boudy. Paráda - kocháme se výhledy na kraj, na Černou Horu, na Ještěd... Bohužel díky Evropským fondům je všude asfalt :( Ať žije ochrana přírody...

Jdeme na pohodu, takže je mi povoleno v klidu fotit a Žufrik s radostí pozuje. Procházíme kolem Zadních Rennerovek na Klínové boudy. Tady je další kontrola, tentokrát živá. Je krásné počasí, jen jsme vyfoukaní jak větrové bonbony. U Boudy na Pláni potkáváme dokonce i známé a hned jsme špatně odbočili. Vracíme se a pomalu sestupujeme do Špindlerova Mlýna, abychom vzápětí zase stoupali. Procházímem oborou, část cesty je dokonce údajně neschůdná... možná v lodičkách, my ji v pohodě procházíme...Přehoupneme se přes vrchol a klesáme k lomu ve Strážném. Na Hříběcí boudě je další kontrolní bod, který využíváme zároveň jako jídelní bod. Další cesta vede už zase civilizací přes Dolní Lánov, kde je další kontrolní bod, opět ve formě deníčku, až do Prosečného. Tady využíváme možnosti bivakovat a spíme až do rána.

V nohách máme téměř 60 km a po rozednění vyrážíme dál. Sluníčko vykukuje z peřin, ale zároveň se honí bouřkové mraky. Snad nezmoknem. Prvním kulturním bodem je dnes nádherné náměstí v Hostinném s radnicí s obry. Odtud jdeme přes louky a pastviny na zříceninu Bradlo. A pak Těšnovská přehrada, vodní nádrž Les Království s pohádkovou hrází z počátku minulého století. Plni dojmu procházíme Bílou Třemešnou a stoupáme na Zvičinu. Nevěříme vlastním očím, když vidíme na druhé straně kopečky, kde jsme den před tím ťapali. Navíc jsou v mracích, musí tam pěkně pršet. I tady je kontrolní bod ve formě deníčku. V Raisově chatě si dáváme polévku. K mému překvapení nás sem pustili i se psy, venku by je to nejspíš odfouklo.
Zbývá nám necelých 20 km, ale asi polovina po asfaltu. Žufrik tedy dostává preventivně botičky. Před Hostinným začíná poprchávat. To už máme do cíle ale kousek. 107 horských km jsme i s dlouhým spánkem zvládli za necelých 33 hodin. Žufrikovy botky tentokrát přežily a jsou znovu použitelné!

Večer jsme se byli podívat na vernisáž fotografické výstavy a soutěže Tato planeta 11 v místním kostele sv. Alžběty Uherské. Měli jsme možnost prohlédnout si i jinak nepřístupné místa kostela. Pokud nám to příští rok vyjde, rádi přijedeme podpořit další ročník této akce. Fotky z treku najdete zde.

   

I vydali jsme se tentokrát všichni na konec světa, do jámy lvové, země Osoblažské, do Dívčího hradu. Z minulých ročníků jsme věděli, že zdejší turistické značení je sporadické a nesouhlasí v podstatě s žádnou dostupnou mapou. Samotný itinerář dával čekat zábavu na trati - za padlým stromem vpravo, kolem tří mravenišť rovně, kontrola u velké břízy a podobně. Co ale na papíře vypadalo neskutečně, v reálu bylo o něco lepší. Itinerář jsem průběžně předčítala a přes den jsme tedy s blouděním neměli žádný problém, vše bylo navíc podpořeno značením na kamenech, cestě a stromech. V noci to bylo trochu složitější, ale tak jsem zapojila orientační smysl a vím, že potřebuji dojít támhle do té vesničky, tak prostě jdu tím směrem.
Start byl volný, dokonce možný ihned od čtvrtka. Chtěli jsme startovat kolem třetí ráno, ale to akorát hromy a blesky lítali, tak jsme na trať vyrazili až v půl šesté. Pitárné, Strážnice, Liptáň, úzkokolejka, bludný balvan... Zprvu jdeme po turistické, později přecházíme na místní značení pořadatelů. V Hynčicích potkáváme pořadatelku Libušku a dostáváme občerstvení. Kdybychom tak věděli, co za nekonečný krpál nás čeká, tak bychom to pořadatelské značení ani nechválili. 4 km stoupání po rozehřátém asfaltu na Kraví horu. Nahoře dáváme pauzu a naše tempo se výrazně zpomalilo. Na Solné hoře trochu váháme, kde že má být ta kontrola. Turistické značení nesedí s mapou, navíc kontrola není umístěna na rozcestníku pod Solnou horou, ale až na dalším rozcestníku, Solná hora. Hned máme navíc 4 km, takže dnešní trasa bude mít opět přes 100 km.
Kilometry se najednou táhnou děsně pomalu. Jdeme lesní cestou, ale asfaltovou. Běžcům tenhle povrch jistě vyhovuje, nám ani pejskům tedy ne. Po x km konečně osvěžovna. Osvěženi vyrážíme po cyklistické trase na polské hranice pro další kontrolu. A opět nás dojelo pojízdné občerstvení u Libušky. Pokecáme a vyrážíme do Polska. Kus jdeme hraničním pásmem těsně mezi komunistickými železnými ploty. Pak opět po pořadatelské značení. To jsme sice ztratili, ale sami se našli a vylezli po cestě na to správné pole. Bartultovice. Hospoda má být zavřená, tak doplňujeme aditiva na čerpačce. Nakonec jsme zjistli, že hospůdka otevřená je a není jediná, ale to už pokračujeme dál do polí pro další kontrolu. Tentokrát v polích u posedu. Je krásný vlahý podvečer, cvrčci řvou, ptáci zpívají, červánky osvětlují večerní krajinu. Teď je tu nádherně, přes den, při rozpáleném slunci bych tu ale jít nechtěla.
Vpravo Dívčí hrad 1 km, přitom nám do cíle zbývá asi 38 km. Jdeme vlevo. Další kontrolu nacházíme lehko, odtud však máme jít kolem tří mravenišť apod. Žlutá pořadatelské není v noci moc vidět. Nakonec se vymotáváme vlastním úsudkem a pokračujeme zdárně do Hlinky a Rylovky, kde odpočíváme. Po půl hodině vyrážíme na lov další kontroly, opět v polích u velké břízy. Je na velkém dubu :) A zase pořadatelské značení. Část jsme šli správně, zbytek opět vlastním úsudkem směr Osoblaha. Jinak to ani v noci nejde.
Z Osoblahy po červené polní cestě (opět asfalt s kamením) do Bohušova a na zříceninu hradu Fulštejn. Svítá. Poslední zajímavý úsek před námi. Močály, rybník, Matějovská jeskyně... pořadatelské značení...mno, prošli jsme, směr jsme si udrželi, ale ne všechny značky nalezli. Sedmou kontrolu, Rusínovský kostel jsme prošvihli, tak se Broněk musel kus vracet. Čekali jsme ho až ve vesnici, a přitom kontrola s tímto označením byla v poli u sadu :).
Zbývá 11 km do cíle. Ač je 6 hodiná ráno, už je pěkné teplo. Doteď měl Žufrik tlapky k mému překvapení (a množství rozpáleného asfaltu) pohledově v pohodě. Ovšem posledních nekonečných 11 km udělalo své, takže má kluk opět sedřené meziprstí a drápky do krve :( Kerabol tady moc nezabral. Elánu mu to ale neubralo a stále tahal a dřel. Do cíle jsme se dovlekli po 26 hodinách a 10 minutách. K našemu údivu zjišťujeme, kde všechno tu ještě není, kdo všechno a hlavně kde bloudil! Zpětně máme oba radost, že jsme se bludného balvanu nedotkli :)
Fotoreportáž najdete zde.

 

Další výzva v podobě trasy dlouhé 104 km nás zavedla do oblasti Žďárských vrchů. Základna byla v kempu u Velkého Dářka. Jelikož máme spousty práce s novým bydlením, rozhodli jsme se, že se zúčastním jen já a k sobě jsem si vybrala Bustyho. Busty i přes špatné kyčle a rakovinu zvládá štreky v pohodě a s nadšením. Žufrik dostal volno na zotavenou s drápky, na které teď bere koňský Kerabol. A udělala jsem dobře, protože vzhledem k vysokým teplotám a celkem dost asfaltu a štěrku na trase by to pro něj nebylo to nejlepší. Trasa částečně vedla místy, kudy vedl Jednooký vlk před 2 lety, takže Žufrik zas tak o moc nepřišel:)

Čtvrtek, den odjezdu. Opět komplikace, opět vyjíždím až v podvečer...a tak jsem si v pátek před startem přispala, mimořádně se i nasnídala, ranní procházkou prošla okolí a odstartovala mezi posledními. Však jsem si hned vyslechla vtípky, že to nějak flákám :) Přes den se sotva vleču, je horko, Busty leze do každé louže a potůčků. Oproti předchozímu treku je krajina nádherná, stále je co fotit. Lisovská, Malínská a Drátenická skála, daleké výhledy, louky... S Bustym se mi jde výborně, nemá potřebu se předhánět před Žufrikem, takže hezky poslouchá. Chvílemi mu popoběhnu, to má rád. Jenže už na 20. km se mi začínají dělat puchýře. Odpoledne nás začaly honit bouřkové mraky a blýskalo se. Naštěstí se nám to ale vyhnulo. Kilometry vůbec neubývají... na 50. km jsme doplahočili až po 11 hodinách chůze ... a to nejsme tentokrát ani v půlce. Oba se ale těšíme na noční chládek. V malém bistříčku v Jimramově si dávám polévku, Bustymu večeři, doplňuji zásoby pitiva a ošetřuji krvavé nožky (moje). Busty se místním velmi líbí, děti ho nenechali ani pořádně odpočinout a hladí a hladí... aneb canisterapie v reálné praxi! Po hodince vyrážíme na noční pochod. Někdo raději zabivakuje, ale mne prostě chodit v noci baví (i s náklaďákem raději jezdím v noci). A když za svítání dorazíte do nějakého cíle, na nějaký kopec, má to neopakovatelné kouzlo a vy úžasný pocit. Spát mohu na trampu u plápolajícího ohýnku...

Po pár kilometrech se začíná stmívat. To se zrovna škrábeme na Štarkov. To není kopec, to je stěna! Ještě že mám tahouna Bustyho, moc mi pomohl. Konečně jsme nahoře. Vysvobozujeme Míšu ze zajetí temných skal, protože já s mým halogenem vidím na značky do daleka :) Pár kilometrů jdeme spolu. Místy je jasná obloha s hvězdičkami, místy nás stále straší hromy a blesky. Chodidla mne šíleně pálí a tak jsem chtěla V Pusté Rybné zalehnout nádhernou autobusovou zastávku, jenže už byla obsazená. Je celkem teplo, takže jsem se sesypala na lavičku a během chvilky usnula stejně jako Busty. Po hodince pokračujeme. Míjíme Rybenské perníčky, Zkamenělý zámek, Milovské Perníčky i s nočními horolezci, Čtyři Palice, Plaňkovka... a očička se opět klíží, takže jakmile jsem uviděla turistickou odpočívku, hned jsem k ní zamířila a usnula. Tentokrát jen asi na půl hodinky. Dáváme si tuby: Já pikao a Busty rekonvalescentní pastu, co si vyběhal na coursingu. Těžko říci, jestli to má nějaký efekt, každopádně mu chutná. Odpočatí a svěží vyrážíme přes Křižánky směr Devět skal. Elán ale rychle opadnul, nožky bolí a ani Bustymu se už moc nechce.

Devět skal už přelézáme za světla. Busty krásně hledá cestu mezi kamením. Přeci jenom se to kluk zbrklej naučil! Křižujeme počáteční trasu a za Žákovou horou opět odpočívám. Došli mne Iva a Michal. Busty hned vstává, tak se jich chytám. Sice to bolí, ale držím se jich, sama bych se vlekla poloviční rychlostí. Navzájem se hecujeme a do cíle dobíháme. S Bustym jsme tuto trasu zvládli za 25 hodin a 29 minut (a stačilo to opět na první místo!). Jen ty chodidla kdyby šly vyměnit...druhá polovina trasy byla pro mne kvůli tomu utrpením. Po roztrhání oblíbených bot totiž nemohu nalézt kvalitní a pohodové nástupce :( A i když mne chodidla pálí... kam vyrazíme příště? :):)
Fotoreportáž najdete zde.

 

8. ročník Krušnohorského dogtrekkingu se stejně jako vloni konal v Českém Středohoří. Opět se nedalo dýchat. Tentokrát jsem se ale vybavila kyslíkovou bombou! Ať žije asfaltový dogtrekking průmyslovými zónami! To ovšem ocení jen asmatici...
Základní tábor byl tentokrát v kempu Jordán u Opárna pod Lovošem. K překvapení mnoha účastníků nevedla trasa přes dva nejvyšší vrcholy Středohoří, na Lovoš ani na Milešovku. Za to několikrát vedla přes stavbu nové dálnice. Tady bylo značení často zmatečné, dvojité, ale nedali jsme se! Kocháme se pohledy na průmyslové Ústí, Teplice, Bílinu... Kousek přírody se ale také našel. Porta Bohemica, Vrkoč, vodopád u Vaňova, nějaký ten les s asfaltovou lesní pěšinou :). Tradiční Krušnohorskou živou kontrolu s palačinkami mnoho trekařů nenašlo, vynechalo a cestu si tak zkrátili ... a přesto nebyli diskvalifikováni. Čemu se vlastně stále divím? Před soumrakem dorážíme na zříceninu Sukoslav u Kostomlat. Pěkné, pěkné, že i uprostřed průmyslu se najde kus přírody, ale hory jsou prostě hory.
V Kostomlatech jsme si dali malou večeři a nocí jsme profrčeli. Je jasná noc, krásně se dýchá. Mapu jsme naštěstí měli aktuální, tak jsme nebloudili a šli přímo, ne jako ostatní... S rozbřeskem přicházíme do cíle. Trasu 87 km, která ve skutečnosti měla o něco víc, jsme tentokrát zvládli za 21 hodin a 2 minuty. Broněk tak překvapivě skončil na bramborovém místě a já se Žufrikem na druhém.
A protože jsem měla relativně dost sil, vyšlápli jsme si s Bustíkem odpoledne ještě na Lovoš pro turistickou známku. Fotky najdete zde.

Ještě jsme ani neodjeli, a už to vydalo na román. Poslední dva týdny mne znovu rozbolelo koleno, které jsem si v zimě ošklivě zranila. Trek nakonec odstartuju klasicky s kolenními bandážemi a tohle kolínko dostane navíc ortézu. A Broněk? Broněk se směr Brno sice vydal už ve středu, ale ten den se měl také vrátit. Nevrátil, protože ho nesložili (jezdí s kamionem). Čekal na čtvrteční ráno, ale ani ráno ho nesložili, se zbožím se měl vrátit do Tábora. Začala jsem hledat spojení vlakem, pak busem, o půlnoci z Florence a já bych ho v Brně vyzvedla nad ránem a hned na start... Než jsem stačila poslat rezervaci, přišla další změna. Nevrací se, jede do Olomouce... takže poťapu sama, nestihne se vrátit. Hodinu před odjezdem přišla další, příjemnější změna. Do Brna vezmeme náhradního řidiče, který se s kamionem vrátí, a Broněk bude moci jít na dogtrekking. Nabíráme ještě Terku s Cedrikem a vzhůru na letošní první long.

I přes tyhle nemalé potíže přijíždíme do Šlapanic překvapivě mezi prvními. Registrujeme se a konečně si oddychneme. Čeká nás 87 km, takže po večerním mítingu hajdy na kutě. Ráno jsme chtěli startovat hned v sedm, ale účastníků je tolik, že se na nás dostala řada až ve tři čtvrtě na osm. Psiska mají hned o zábavu postaráno, ve frontě na start je několik háravek, jedna přímo pod nosem. To není motivace (jak pronesl majitel), to je spíše k vzteku. Žufrik si samým vzrušením ani sednout nemohl. Konečně vyrážíme. Trasu z větší části známe z předchozích ročníků. Přesně poznávám, kde jsme kdysi bloudili, kde špatně odbočili, kde jsme se brodili vloni bahnem či kde jsem co fotila. Cesta tak příjemně utíká. Před Olšanama vybalujeme řízky a rohlíky a posilňujeme se na další kilometry.

Říčky, Rakovecké údolí, Budkovan a večer se blíží. Začínáme vyhlížet místečko na večerní siestu. Obcházíme Křtiny, kde stojí impozantní barokní kostel s farou. Za Habrůvkou před údolím uleháme na mez. Večeříme a převlékáme se na noc... netušíme, jaké vedro nám bude! A já mám s sebou i čepici a rukavice! Po hodince v trávě jsme jak znovuzrození. Čeká nás nejhezčí úsek celé trasy, bohužel však už za šera. Jeskyně Kostelík a Býčí skála. Dál pokračujeme úbočím nad silnicí kde je tolik listí, že to klouže jak na ledu. Jen co jsem se zasmála Žufrikovi, jak mu ujely nožičky, už letím sama. V poslední chvíli se chytám jakéhosi kořene, ale pevnou půdu pod nohama nenacházím. Obmotávám šňůru kolem kořene a jistím a v duchu si děkuju, že mám na postroji horolezecké karabiny. Zdárně se vyškrábu na "cestu necestu" a jdeme dál. Průmyslový Adamov jsme měli na trase i vloni, letos však traverzujeme po schodech směr Alexandrova rozhledna. Tady se k nám připojil René s Barrym (AO) a spolu jdeme až do cíle. A potíme se víc jak ve dne. A to nás čeká ještě výstup na Obřany a Šumberu. Na Šumbeře je poslední kontrola. Po chvíli se napojíme na loňskou trasu a zbývajících 12 km je shodných s loňskem. Takže nám to pěkně upaluje. Nejenže vidím, že to bezproblémů zvládneme pod 24 hodin, ba co víc, možná i pod 20 hodin! A to mne navnadilo více než teoretické umístění na bedně, o kterém spousta lidí spekulovala již před startem. Pár kilometrů před cílem nás Broněk s Bustym opouští a k obrovské radosti Bustyho běží do cíle sami. Žufrik je podporuje vydatným štěkáním, i Barry se přidá, že pak ani jeden neví, proč vlastně štěká. Asi se v Bedřichovicích tu noc moc nevyspali :)

Trasu 87 km jsme zvládli za 19 hodin! Broňkovi to stačilo na 8. místo, ovšem mně, nově v kategorii zkušených dorostenek DTW2, na místo první s náskokem asi hodinu a půl na druhé místo! Spekulantům to tedy vyšlo. Koleno přečkalo, zdá se bez úhony, tak uvidíme, jak bude sloužit dál. Pro fotostřípky z trasy a základního tábora klikněte zde.

   

DOGTREKKINGOVÉ HRÁTKY JARNÍM POLABÍM        26.3.2011

3. ročník dogtrekkingových hrátek pořádaných ZKO Nymburk se tentokrát konal v Novém Vestci u Staré Boleslavi. Po zaregistrování študujeme trasu a otázky. Otázky zde nahrazují klasické kontrolní body. Je to příjemné zpestření. Navíc, kdo si zkrátí trasu třeba o ulici, obejití silnice, mostu apod. hned může přijít o odpověď na kontrolní otázku. Takže samá pozitiva, jen když zabloudíte, musíte doufat, že jste nic neprošvihli.
Tyhle závody jsme pojali jako zkušební... po zimní "suché" odmlce, nové boty, nový baťoh... Vyrážíme minutu po sobě v 9 hodin. Hned na začátku máme dva kontrolní body, projdem krajem Káraného a vzhůru do lesů. Po několika kilometrech na nás čeká kontrola povinné výbavy. Za chybějící položku se přičítají trestné minuty. My máme vše, a ještě spousty navíc :).
Žufrik vypadá po prvních 8 km, že je v posledním tažení, ale jakmile se vyráchal v Labi, byl až do cíle k nezastavení. V Přerově jsme zamířili do místní hospůdky a přečkali tam i déšť. Naštěstí to byly jediné kapky, které nás ten den potkaly.
Odtud míříme podél Labe na Lysou, Starou Lysou, Sojovice do Otradovic. Tady se oba těšíme, že je konec asfaltu... není. I lesní cesty tu jsou asfaltové :( Nožky dostaly zabrat, ale trasu 45 km dlouhou jsme nakonec zvládli ve standardním čase 8 hodin a 35 minut. A bez jediné trestné minuty! Broňkovi to stačilo na 6.místo a mně se Žufrikem na krásné medailové 3. místo! Vivat! Pár fotek z cesty zde.