122 km dlouhá středně náročná trasa Posázavím a Povltavím s převýšením 4200 m, to je 19. ročník Pražské stovky. Předpověď počasí slibovala velmi nízké teploty a možná i díky tomu se z původních 600 registrovaných účastníků postavilo na start jen něco přes 300 odvážlivců. Já s Bustym jsem byla mezi nimi. Pro Bustyho to byla první delší štreka od červencového kolapsu a tak jsme byli s Broňkem domluveni, že Busty půjde jen polovinu a na druhou si vezmu Žufrika.

Startujeme úderem 22. hodiny v pátek večer z Modřan. První kilometry nás vedou po cyklostezce podél Vltavy a nahoru na Hradiště, kde je i první kontrola. Přes Károv a Jarov, kolem Zvolské Homole míříme do Vraného, dále po silnici do Skochovic. Živá kontrola s občerstvením a teplým čajem přišla vhod. Je mi totiž zima a ne a ne se zahřát. Pokračujeme dál přes Oleško do Davle a podél Sázavy do Pikovic, kde je další kontrola s občerstvením. Před námi je okruh Požárskými lesy, známá Grybla, Vlčí rokle. Na protilehlém břehu vidím kmitající světýlka... to je čelo závodu. Mají za sebou už o 20 km více. Zima, sníh, zima. Mrznu. Těším se na svítání, byť bude ještě větší zima, ale za světla už to bude optimističtější... Sluníčko vítám na 10. kontrole na vyhlídce Panská skála. Až mně tu najdou zmrzlou, budou se divit, že v baťohu mám teplý spodky... je mi taková zima, že se mi nechce ani převlíkat, teď už to vydržím, ne? Občas mi mrznou prsty na rukou od hůlek, nohy překvapivě ne. V Kamenném přívozu je další občerstvení s tajnou kontrolou. Busty udělal psí oči a už dostává žvanec. Sýr, salám, a tys ještě nic nedal... dej kůrku...už týden jsem nejedl! Prostě to s lidma umí. Odtud už jen necelých 9 km do Pikovic, cíle první části. Ale těch 9 km mi trvá nějak dlouho. Potkáváme tři psy na volno...dalmatin se nedal odvolat a na Bustyho tvrdě zavrčel. Busty se proti němu rozběhl a zničil mi zase sedák (jak to těm mašerům vydrží, to nechápu). Kluk šikovná se ale nechal odvolat. To majitelka dalmatina málem spadla do Sázavy, jak s ní pes lomcoval a chtěl se vrhnout na Bustyho. Za další zatáčkou už na nás čekali Broněk se Žufrikem! Už se nás nemohli dočkat, však mi taky první půlka trvala déle, než jsem plánovala. Prvních (dle itineráře) 60 km jsem dala za 13 hodin. V Pikovicích jsem vyfasovala itinerář na druhou půlku, najedla se a odpočala. Busty byl na výlet pěkně natěšený a na mých kolenou je to znát. Busty zvládl prvních 60 km bez problémů a citil se velmi ukřivděný, že nemůže dál pokračovat.

Do druhé půle vyrážím s čilým Žufrikem. Z Pikovic jdeme přes Medník a Třebsín na vyhlídku Máj. Odtud přes Pexův luh do Třebenic, kde je malé občerstvení. Žufrik na přímluvu může dovnitř a hnes se s každým vítá. Dávám si jen čaj a hurá na Svatojánské proudy. Původně jsem je chtěla zvládnout za světla, ale to jsem se asi přecenila. Hlavně by mě nesměly bolet kolena, která mě zpomalují. I Žufrik totiž dneska frajeří a tahá i do kopců! Důvěrně známou oblast profrčíme a vzhůru na Homoli k další kontrole. Odtud nejprve pozvolna, posléze poněkud kolmě klesáme do Štěchovic. Mým kolenům se to tedy vůbec nelíbí. Přes Štěchovice vzhůru směrem na Masečín, přes Hvozdnici do Bojova. Stále někoho potkáváme, na trati zdaleka nejsme sami. V Klinci, na magickém 100. km s kontrolou, je otevřená restaurace. Žufrik může dovnitř a hned se se všemi vítá. Dostal za to trefnou přezdívku Rozruch Žufrik :) Obsluha je milá, obsloužila mne i Žufrika, o půlnoci tady vaří. Skvělá práce! Využívám volné lavice a ulevuji kolínkům. Po hodinové pauze se vydáváme na posledních 22 km.

Žufrik je jedna veselá kopa, pořád mi skáče na nohu, chce se přetahovat a hrát si. V jednu hodinu v noci... V Trnové raději nasazuju ortézu na levé koleno. Pokračujeme po modré skluzem k rozcestí u nádrže a dle itineráře se dáváme vpravo na naučnou stazku. Proč tady tolik lidí bloudilo? Naučná stezka vypadá asi jako pralesní rokle s cestičkou uprostřed polozamrzlého potůčku. Je to nekonečný, už přestávám věřit, že jdu správně. Nikde nikdo. Konečně, vidím 18. kontrolu! A u ní šipka rovně. Tedy, obvykle znamená rovně, ale zde přesně vystihuje směr... rovně vzhůru! Lezu po čtyřech, Žufrik z toho má srandu. Jsem ráda, že jsem si vzala lyžařské hůlky a ne turistické. Mají lepší bodák a mohu se do nich s klidem opřít. O stromy se zachytávám jako o opěrné body. Docházejí nás další účastníci, Žufrik se zase s každým musí uvítat, naštěstí to všichni berou sportovně. Nikdo se neskutálel. Z vyhlídky pokračujeme pod Cukrák, další místo častého bloudění. Nechápu, sice se tu cesta motala, ale značená byla dobře. Kolena mně zase bolí, zpomaluju. Procházíme Zbraslav směrem na most a do Břežanského údolí. Čeká nás tu tajná kontrola s občerstvením. Žufrik se hrne suveréně do kufru pro salám. Předposlední krpál, Šance, Točná, Modřany... Stoupání mi momentálně tolik nevadí, jako když jdu z kopce. Ó kolena, teď už to vydržíme! Z Modřanské rokle se škrábeme k poslední kontrole. Jsme v civilizaci! Poslední kilometr sídlištěm! Sice později, než jsem plánovala, ale zvládla jsem to! Broněk už na nás netrpělivě čeká. Trasu jsem zvládla za 32 hodin a 45 minut, z toho jen 9 hodin za světla, zbytek za svitu čelovky. A jen 3 hodiny pauzy. Vítězové to dali za méně jak polovinu. Do cíle nakonec dorazilo jen 161 účastníků. Bylo to náročné, ale pěkné. Děkujeme všem souputníkům na trati za milou společnost!

Jak jsem v cíli dosedla, už jsem se málem nezvedla. Víčka těžknou... dvě noci jsem nespala a je to znát. Neděle ráno, takže vzhůru do postele! Chtěla jsem více fotit v noci, ale měla jsem naprosto zmrzlé prsty, takže jen pár fotek ze dne, opět v naší fotoboudě.

Z pojmu mistrovství mají někteří respekt. Dogtrekking berou jako sport a koneckonců zvládnout 100 km pod 24 hodin není rozhodně žádná procházka. Ale obrovský časový limit (obvykle kolem 50 hodin) umožňuje zvládnout trasy i méně fyzicky zdatným či těm, kteří se chtějí za nemalé startovné projít českou krajinou. Dogtrekking je prostě pro každého, kdo chce svého parťáka lépe poznat, strávit s ním společné chvilky a zažít nečekané. A i když to nejpomalejší závodníci nechápou a pochopit nechtějí, trasa se dá užít i když ji celou odběhnete. Kdo nezažil, nepochopí.
Většina českých pořadatelů by se ale mohla inspirovat u našich sousedů v Rakousku či v Polsku, kde mají perfektně zvládnutou propagaci sportu a jednotlivých závodů i celého poháru. Jakákoli rivalita, vzájemné antipatie či dokonce osobní ambice by měly jít v případě pořádání mistrovství stranou. Letošní ročník je navíc hodně poznamenán podvodným zkracováním trati, osobními antipatiemi mezi pořadateli a bohužel i shazování dogtrekkingu jako takového některými účastníky.

Pro letošek jsme měli v plánu jen závody Eurodogtrekkingu... ale závod k závodu a už jsme měli splněno i na mistrovství ČR. Po úspěchu na mezinárodním Eurodogtrekkingu jsme zabodovali i na domácím mistrovství. Já se Žufrikem jsem nakonec vyšlapala 2.místo v kategorii DTW2 a Broněk s Bustym na poslední dvou závodech zabojoval a obsadil celkové 5. místo. Jeden trek šel se šeltií Borgim a dva se Žufrikem. Já jeden trek místo Žufrika odběhla se SH Cassidy Ledová Stopa. Trochu nám to Busty zamotal, ale bodování je podle psovoda.

Busty stále neschopen větších sportovních výkonů zůstal s Barunkou doma. Na jeho místo nastoupila fenka sibiřského husky Cassidy Ledová Stopa. Měl s ní jít Broněk, nakonec jsme se ale dohodli na změně a s Kessy jsem vyrazila na trať já. Tedy spíše ona se mnou. Návod jsem k ní nedostala, takže jak se brzdí jsem nevěděla. Prvních 43 km jsem tak doslova odběhla pro mne v rekordním longovém čase, místy jsem byla donucena popobíhat i do kopce. Po krátké pauze na Ploštině u 4. kontroly Kessy naštěstí pochopila, že domů je ještě daleko a přepnula na úsporný režim. Sice mne už do kopců tolik nepomáhala, na rovince ale byla ráda za každé popoběhnutí. Všude je plno hub, opakuji si pro jistotu, že to jsou samé prašivky a když ne, tak jsou určitě červivé. K večeru Kessy konečně pochopila, že z kopce se chodí vedle a netahá se. Jen tedy v lese jsem se s ní necítila zrovna nejlépe. U Bustyho i u Žufrika si mohu být jista, že se ke mně nikdo neočekávaně nepřiblíží a nepřekvapí mne tak. Kessy se obávám, by vzala nohy na ramena rychleji než já. Ovšem projít s huskounem ohradu se zvědavými koňmi, to je také zážitek. Ani divoká zvěři jí tolik nezajímala, jako právě koně. To chráněný čolek ji naštěstí nezajímal, tak jsem si ho mohla v klidu vyfotit. Před půlnocí začíná jemně pršet, ale čeká nás už jen jeden krpál a pak sešup do kempu. 82 km jsem tentokrát zvládla za 17 hodin a 34 minut. I s několika pauzami jak pro mne, tak pro Kessy.

Díky mé rychlosti s Kessy se celou první půlku Broňkovi se Žufrikem nedařilo od nás odtrhnout. Stále jsme jim byli v patách. Až právě občerstvení nás rozdělilo. Druhou půlku jsme šli každý sám. Broněk se připojil k dalším účastníkům a spolu s J. Drtinou společně doběhli až do cíle, a to za velmi pěkný čas, 15 hodin 30 minut, což klukům vyneslo dělené 1.-2.místo. Žufrik byl s rychlostí opět spokojen, já jsem pro něj prostě pomalá.

Atmosféra posledního letošního treku byla vynikající, dlouho jsem takovou na treku nezažila. Ale vše je v lidech, viďte? Fotky z trasy i následného vyhlášení naleznete v naší fotoboudě.

Týden po finále eurodogtrekkingu jsme se účastnili dalšího dogtrekkingu, tentokrát Kokořínskem. Broněk na trasu vyrazil se Žufrikem. Rychlejší tempo, které oba preferují, oběma vyhovovalo a většinu lidí překvapili. 90 km trasu zvládli ke svému osobnímu potěšení do půlnoci, resp. za 16 hodin a 34 minut. Tento osobní rekord jim nakonec vynesl krásné 2.místo!

Já vyrazila s Bustym zkušebně na nejkratší trasu. V minibaťůžku strohá povinná výbava, foťák v jedné ruce, mapa v druhé ... nádhera! Asi začnu běhat střední tratě :-) Od poloviny jsme se honili s duo akitas, ale neměli na nás. 18,5 km jsme zvládli za 3 hodinky, což nám vyneslo 1.místo. A to jsem se ještě zdržela na Pokličkách, kde jsem potkala spolužačku ze střední! Fotomomentky z longové trati a pár fotek z nejkratší trasy naleznete v naší fotoboudě, reportáž musím sepsat co nejdříve, nebo se mi všechny nesepsané treky pomíchají :)

Finále eurodogtrekkingu, seriálu čtyř závodů čtyř středoevropských zemí, se konalo uplynulý víkend v Polské Brenně. Závod byl zároveň i finálem Polského poháru v dogtrekkingu. Beskydy jsou samý kopeček, tma v noci je opravdu černočerná a výhledy na zasněžené vrcholky Tater úchvatné. Stejně tak jako naše eurovýsledky. Já se Žufrikem jsem obsadila suverénně první místo ve své kategorii. BBtým, Broněk s Bustym v zastoupení s Borgim se umístili na pěkném 3.místě v celkovém hodnocení eurodogtrekkingu.

A jak se nám šlapalo? Hned po startu nás čekalo šílené stoupání. Na druhém kilometru jsme měli odbočit na žlutou, jenže žlutá tu nebyla (až při zpáteční cestě jsem si všimla, že tam, kam jsem chtěla jít, opravdu byla. Jen zamalovaná.) Pokračujeme tedy dál, i polští účastníci tudy jdou, což mne trochu uklidnilo. Ale i oni šli špatně. Jsem naštvaná, pár kilometrů za startem a už jdeme špatně? Jak se to vezme, na rozcestí u školy jsme přišli správně... takže chybné značení či zákres v mapě. Z údolí opět stoupáme. Kopce tu mají teda pěkné. Počasí nám přeje, kocháme se krajinou, pohodovým tempem docházíme k prvnímu checkpointu. Odtud míříme do Čech. Ano, na českopolské hranice, na Stožek. Tady je druhá dnešní kontrola. Odtud nás čeká nádherná hřebenovka s úchvatnými výhledy až na zasněžené Tatry! Přestože stále mírně klesáme, posledních 10 km nám trvalo nebezpečně dlouho. Pokud to tedy vůbec bylo 10 km, možná 10 mil.

Když jsme sešli do civilizace, Žufrik dostává preventivně botičky, protože je před námi silniční úsek. A začíná boj s časem. Jestli nám i dalších 10 km bude trvat jako ty uplynulé, čeká nás na bivaku časová diskvalifikace. Což se mi vůbec nelíbí, jedu takovou dálku aby mne diskvalifikovali? Ne, ne, to prostě musíme stihnout. Na 40. km, na 3.kontrolním bodě na trojmezí Česka, Slovenska a Polska jsme úderem sedmé večerní. Ještě proběhneme lesík a za vesnicí nasazujeme čelovky. Čas vypadá dobře, ale zdejší kilometráži nevěřím. Posledních 17 km se táhneme po silničkách. Šílené. Ještě jeden kontrolní bod... sláva! Nakonec jsme to stihli i s časovou rezervou. Ale měla jsem pěkně nahnáno.

Povinný bivak je na 52.km. Je zde turistická chata, máme k dispozici kuchyňku, sociální zařízení i sprchy s teplou vodou. Pro jistotu jsme využili i možnosti nechat si přivést vlastní stan, protože jsme čekali nějakou kulišárnu - třeba bivak v mrazivém údolí poblíž potoka. A proč toho také nevyužít, ne? Navíc spát venku, díky štěkajícímu Žufrikovi by se nikdo nevyspal. A Žufrik splnil dalšího bobříka, odvážil se do stanu a spal v něm. I Borgiho strpěl.

Druhý den nás čekalo 33 km. Z rána pokračujeme stoupáním v silničním treku, záhy sbíháme snad do nejnižšího údolí v okolí k 5. kontrolnímu bodu. Odtud stoupáme, stoupáme... Ripperův kámen v Jeseníkách mně v tu chvíli přišel jako krátká procházka. Broněk mumlá cosi o tažným psovi... jo, s Borgim poznal, jaké to je chodit do kopce bez pomoci. Ovšem po vystoupání nás čeká nádherné několikakilometrové vlnění po hřebenech Slezských Beskyd. Po ranním deštíčku se vyčasilo a my opět vidíme až na zasněžené vrcholky Vysokých Tater. Během chvilky je jasná obloha bez mráčku. Ideální počasí na horskou hřebenovku. A jak si tak rozjímám a kochám se přírodou, najednou se Žufrikem slyšíme něco, co sem nepatří. Stihla jsem jen na Broňka zakřičet bacha, to jsou snad motorky! Chytám se prvního stromku po ruce a držím Žufrika, seč mi síly stačí. Během vteřiny kolem nás prosvištělo asi 5 motorek. Žufrik jim pěkně vynadal.

Přecházíme silnici u ... a dáváme krátkou pauzu. Do cíle nám zbývá necelých 15 km. Žádné vražedné stoupání, budeme už jen klesat. Do cíle vbíháme za aplausu diváků společně s midařema. To si člověk aspoň připadá jako na opravdových závodech. Zvládli jsme to a bylo to nádherné. Byť většina účastníků trasu odběhla, zas tak pozdě jsme nedorazili. Večer hraje místní folklórní kapela, je to tu jako takový svátek. V neděli dopoledne je vyhlášení závodu, Polského poháru a Eurodogtrekkingu. Česko-slovenská výprava pobrala v Euro, co se dalo. Poháry jsou skleněné, ručně vyráběné speciálně pro tuto příležitost. Takže máme doma dva unikáty z 12. A také jsme získali dva volné starty v Polském poháru pro příští sezónu. Rádi přijedeme!

Tento euroseriál ukázal rozdílný přístup z různých krajin jak pořadatelů, tak závodníků. Češi, byť se považují za objevitele dogtrekkingu, se mohou mnohému přiučit. A pro závodníky je to skvěla šance jak si procvičit v praxi cizí jazyky. Fotoreport naleznete v naší fotoboudě.

Letošní desátý ročník Stezky vlka byl součástí nejen mistrovství ČR, ale také eurodogtrekkingového poháru. Zároveň by to měl být dle slov pořadatele Ládi Párala i ročník poslední. Busty se bohužel stále nevzpamatoval z posledního treku a svoji účast Broněk dlouho zvažoval. Nakonec jsem na diskusi nabídla možnost vyvenčení pejska na dlouhé trati a byla mile překvapena množstvím nabídek. Broněk si vybral malého šelťáka Borgiho, jehož panička se závodu také účastnila. Letošní trasa dlouhá jen 85 km vedla po trasách minulých Stezek, ale třeba i Šeráka, takže nic nového.

První chrti opustili start krátce po 7. hodině a i my se vydáváme na cestu. Pomalu stoupáme z Loučné přes Bikepark k horní lanovce Kouty. Je zataženo, mlhavo, ale celkem dusno. Kopeček pod lanovkou je výživný. V půli kopce dvě třetiny spolupochodníků odbočují vpravo pod lanovku. Čtu si znovu itinerář, čtu si ho nahlas. Já tedy nevím, ale "projdete pod lanovkou a pokračujete sjezdovkou" mi příjde celkem jasně a výstižně formulováno. Páníčkem s Borgim nám utekli, lezeme přes terénní vlny sami a Žufrik celý nadšený cvičí povely vlevo vpravo vpřed cestou necestou. Za horní stanicí lanovky je první dnešní kontrolní bod. Samozřejmě kdo šel pod lanovkou, už tu byl... co naděláme. Tady docházíme BBtým a společně pokračujeme v táhlém stoupání až k Františkově myslivně. Vloni se tu Bustíček chladil v borůvčí, bylo hrozné vedro a dusno. Po dalších 2 km jsme konečně na hřebenech a také nad mraky. Leháme si do trávy a odpočíváme. Mraky ale stoupají a dohání nás. Rychle se zvedáme a pokračujeme na Ovčárnu. Chvílemi je vidět i Praděd. Začíná pršet. Bleskyrychle vytahujeme deštníky. Jít teď v pláštěnce, budeme více mokří od spodu než z vrchu. Na Švýcárně se zastavujeme na jídlo.

Propočítáváme jak to kam stihneme. Jsme na 31. km a já se cítím jak po 70 km. Tímhle tempem Šerák do konce otvírací doby nestíháme a i s Paprskem, kde na nás čekají prý do 23. hodiny, to vidím nahnutě. Ale dle mého očekávání mi pauza i polévka pomohla a řádně jsem ožila. Avizované výhledy jsou zastřeny mlhou a deštěm. Ze Švýcárny pokračujeme přes Červenohorské sedlo, kde využíváme na chvilku suché zastávky. K Vřesové studánce pokračujeme pohodlnou širokou cestou. Odtud už je to kousek na Keprník a chatu Šerák. Keprník je zahalen v mlze a přesto cestou potkáváme turisty. Že raději nejsou doma v tomhle počasí, říkám si. Ale ono tohle počasí má také něco do sebe, tuplem když po 20 km jste opět v suchu a nemusíte v tom být minimálně dalších 24 hodin. U chaty na Šeráku se fotíme u turistického rozcestníku jako kontrolního bodu a pokračujeme rychle do Ramzové. Cesta vede totiž přes bývalou koňskou stezku a tu chci stihnout za světla. Na chvilku přestalo pršet. To nám vyhovuje a se Žufrikem z kopečka nabíráme tempo, že nám BB málem nestíhají. Do Ramzové jsme došli těsně za světla, resp. šera. Mezitím ovšem začalo opět pršet. Teď už jen nepoprchá, teď už přímo leje. A lít nepřestane až do cíle.

Z Ramzové to máme necelých 7 km na poslední kontrolní bod, chatu Paprsek (60.km). Čas máme dobrý, do konce otvíračky se snad stihneme i trochu osušit. V Petříkově mají letní festival a všude to náramně voní po grilování... ne, ne, ve stanu se nevysušíme, pokračujeme vzhůru do kopce k rozcestínku u Císařské chaty a pak už jen kousek po rovince na Paprsek. Hurá, stihli jsme to i s časovou rezervou. V 11 hodin večer a tady regulérně vaří! Po jídle bych si dala ještě něco, ale nějak jsme finančně nepočítali s dvěma zastávkami na jídlo s horskou přirážkou. Jsme rádi, že jsme proschli a Paprsek opouštíme krátce po půlnoci.

Jestliže na 60. km působil Žufrik unaveně a suché pohodlí horské chaty se mu nechtělo opustit, na 70. km ho minimálně štípla moucha tse-tse nebo slupnul na autobusové zastávce v Branné nějakou tabletku. Posledních 15 km s ním bylo k nevydržení. Tahal, když to nešlo vpřed, lítal vlevo vpravo, jak šílené espčko. Když nešlo ani to, válel sudy a nechtěl vstát. Borgiho obskakoval jak háravou fenu. Skákal nám na nohy jako Alf a snažil se vyskočit do náruče. Do toho všeho na nás z nebe tečou proudy vody. Přehlídnutí turistické značky bylo jen otázkou času. Přicházíme k elektrickým ohradníkům, na které jsme byli upozorněni při meetingu. Prý je máme mít po pravé ruce, což trochu nechápu, když modrá prochází mezi dvěma ohradníky. Nenecháváme se zmást, pokračujeme dále po modré a dobře děláme. Spousty lidí tu prý nepochopitelně bloudilo.

Liják stále neustává. Cesta je plná bahna s kameny, kameny mokré a kluzké. Najednou ležím na zemi. Borgi do mne strká čumáčkem, Žufrik tlapkou a má z toho děsnou srandu a začne se vedle mne válet. Ten pes prostě není normální. Mne se vůbec nechce vstávat. Ležím si tak na cestě, v dešti, potůček mi protéká kalhotama a je mi dobře. Až na koleno. Broněk mne zvedá, zpacifikuje Žufrika a já se snažím pokračovat v chůzi. Stále leje, trasu na mapě tak kontroluju jen občas. V Bukovicích zcela nesmyslně klesáme do vesnice... mít mapu v ruce jako obvykle, takovou blbost neudělám. Už jsme mohli být v cíli. No jo no, únava je znát. I přes všechny tyto peripetie docházíme do cíle těsně pod 24 hodin. Čas na 85 km jsme už ale měli lepší. Vysušujeme Borgiho, a šup s ním do spacáku. Je to úžasný pejsek, kam ho dáme, tam zůstane a spokojeně spí. Žufrik je magor, i v cíli pochybovali o tom, zda celou trasu vůbec šel... Pět minut po té, co jsme dorazili do cíle, přestalo konečně pršet...

Bylo zajímavé poslouchat, kde všude spolupochodníci spali. Že dobří lidé na horách ještě nevymřeli a jen málokdo bivakoval v lese v dešti. Pár reportážních fotek z trasy naleznete zde.

Mnozí netrpělivě čekáte na pravidelné vyprávění z našich dálkových toulek. Po shlédnutí reportáže České televize jste jistě ještě zvědavější. Podle mnohých se jedná o jeden z nejtěžších závodů seriálu mistrovství ČR v dogtrekkingu. Broněk s Bustym šli letos po třetí, s cílem získat bronzovou plaketku. Já se Žufrikem vyrazila po stopách strejdy Šeráka již po čtvrté. Letošní trasa byla stejná jako před čtyřmi lety. Na mnoha místech jsem vzpomínala a neubránila se srovnávání. Na druhou stranu jsem celou trasu šla víceméně po paměti, mapu jsem vůbec nepoužila a itinerář četla jen pro ujištění a kontrolu, abych nepropásla kontrolní body. Baruška byla po celou dobu v základním táboře.

Start je v pátek úderem sedmé hodiny ranní. Peloton nadšenců dravě vyráží směr Vražedný potok a první kontrolní bod. Samozřejmě mne všichni předbíhají... jen si říkám, jen běžte, v polovině vás svým pomalým, ale stálým tempem doženu. Na 7. km je první kontrola. Sluníčko začíná pálit, a tak psiska pouštíme do vody, aby se ochladili. Žufrikovi se v potoce evidentně líbí. Procházíme Ramzovou a za ní nás čeká první dnešní větší stoupání. Bustíci nám utíkají. Žufrik ulehá do každého stínu. Nechávám ho... pod vrcholem je chladněji, nabíráme tempo. Po cyklostezce, která nás vede k lesnímu baru s druhým kontrolním bodem dokonce běžíme. Bustíci nevěří svým očím, jak jsme je rychle dostali. Je 10 hodin a jsme na 17. km. Lesní bar je plně zásoben a všichni se občerstvujeme. Od baru stoupáme 800 m vzhůru... Bustíci nám utíkají a předpokládám, že je uvidím až v cíli. U horního baru bych nejraději vlezla celá do korejtka plného studené vody. Je teplo, táhneme se... Bustíci odpočívají na Smrku, ale nesnažím se je dohnat, by mne mohlo taky trefit...

I my dorážíme ke hranicím na Smrk a odtud si to šupajdíme po příjemné hřebenovce až ke Kovadlině. Tam vyhlašuji půlhodinovou pauzu, aby se mi tahač nepřehrál. Většina nás předbíhá, ale když jsem vyrazili, předbíháme je zase my... jde se nám krásně, až na to horko. Žufrik se totiž nesnaží nikoho dohnat a má oči jen pro mne.

Špičák, 30,5 km, ale taky 71.km. Tudy půjdeme zpět. Kéž by ještě v noci, o tom, že bychom zde byli večer, už neuvažuji. V lese je trochu chladněji, nabrali jsme rychlejší tempo. Brzy se ale vyloupneme na Hraničkách. Krásné horské louky, kde ale slunce strašně praží. Přemlouvám Žufrika, že tu výheň musíme přejít, na konci je odpočívka a tam dáme další pauzu na zchlazení. Nakonec jsme skončili o kousek dříve. Krásný remízek i s ohništěm a připraveným dřevem. Ideální na noc. Doufám, že tu bude v noci volno, sem prostě musíme dojít. Jsou tři hodiny odpoledne, nejpozději o půlnoci tu musíme být. Máme za sebou 35 km a sem nám zbývá 31 km.

Pokračujeme volným tempem přes Buk, Černý kout, Koníček k Zálesí a Rozhraní. Odtud už je na dohled třetí kontrolní bod i s občerstvením. Je krátce po šesté hodině večerní. Bustíci odtud před necelou hodinkou odešli. Busty ale bohužel v botičkách. Je mi to divné, nikdy botky nepotřeboval. K jídlu tu mají jen smažené, polívku žádnou, tak jsme se ani dlouho nezdrželi. Po sedmé hodince vyrážíme dál. Žufrik mne chytá za nohu, nějak se mu nechce. Kdepa, přetahovat se chce, aportovat! Po kilometru ale už přepnul režim na alaskána a šupajdíme ke čtvrté kontrole před Javorník. Bustíci jsou mezitím už v Javorníku a za Javorníkem odpočívají kvůli Bustymu. Prozrazuji jim své místo na noční pauzu a domlouváme se, že se tam když tak sejdeme. Mám pevnější psí botičky, mazadlo, léky...

Javorníkem procházíme, když se šeří. Překvapuje mne, co je všude tmavších spoluobčanů a přiopilé mládeže... rychle pryč. U kapličky sv. Antonína jsou zase tamtamisti. Tamtamy znějí do dálky a připadám si jak v Africe. Neodpočíváme, pospícháme za Bustíky. Čertova kazatelna mne tak i letos unikla. Rychleby, kde se snaží spát trampové stejně jako minule... Šupem do údolí. Joo, tady minule chyběl most. Teď tu je nová asfaltka. Procházíme přes louku plnou rosy, přes Červený důl a Nové Vilémovice k rozcestníku Roveň. Z dálky vidím oheň. To jsou určitě naši! Jsou tu už dvě hodiny a my to stihli do půnoci!

Busty mi podává tlapky. Nevypadá to na puchýře, ale celkově má tlapičky citlivější. On je vůbec taková citlivá hérečka. Po ošetření mu dávám v dobré víře silnější botky od Manmatu. Žufrik dostává své plátěnky, pro jistotu i s ponožkama, čeká nás totiž náročný terén. U ohýnku se krásně leží. Ani se mi dál nechce, ale při představě, že v tom vedru lezu na Ripperův kámen, dobrovolně vstávám a vyrážíme dál. Bustymu, zdá se, pauza pomohla. U páté kontroly, na Špičáku, jsme ještě za tmy. Hned u kontrolního bodu někdo leží... mnoo, dobrý nápad... Teď nás čeká prudké klesání. Bustymu to v botkách strašně klouže, několikrát spadl. Ke všemu jsme se tu na červené zamotali a zašli si. Busty to vzdává, tahle cesta ho dodělala. Jsme uprostřed strmého kopce plného ostrého kamení. Nezbývá, než Bustyho donést k nejbližší civilizaci. Ač na to nevypadá, váží přes 40 kg. V náručí se naprosto uvolňuje, je jak mrtvolka. 200 m před Skorošickou hájovnou opouštíme zklamané Bustíky. Je pět hodin ráno.

Skorošice jsou nekonečné a stále asfalt... následuje Žulová. Tady máváme Bustíkům, pro které už přijeli a společně jedou pro další odpadlíky na K3. Pokračujeme přes Černou Vodu na Hradisko, kde je předposlední kontrola. Trasa je zde popsaná tak pečlivě, že by se z toho jeden zamotal. Prostě jdu po červené turistické, nebloudím, není kde. Na Hradisku si chci připravit hůlky na stoupání. Ale je to nějaké rozbité. Jedna hůlka nejde roztáhnout, druhá zas nedrží roztažená. No tak půjdem s vajglíkem. Ripperův kámen. Vím co mě čeká. Minule mi to trvalo myslím dvě a půl hodiny. Pomalu stoupám, funím, odpočívám, koukám do krajiny, klimbám... Vrchol dosahuji tentokrát za hodinu a půl, v devět hodin. Začíná být pěkné vedro. Broněk se mi ozývá ze základního tábora. Je tam Česká televize a dělá reportáž. Busty odmítl poskytnout rozhovor, resp. vylézt z pod auta. Hlásíme naši polohu a rychle pokračujeme dál. V kopci nás předběhli dva souputníci, ale seběhy jsou naše a tak jsme je pod kopcem dohnali. Dál se je už ale nesnažím stíhat, byť se jedná o moji kategorii a uteklo mi druhé místo. Mohla bych totiž odvařit Žufrika a to nechci. U vápenky Žufrik vyhledává každý stín, je čím dál tím hůře, tedy tepleji. Dále pokračujeme stylem kousek chůze, chvíle pauza ve stínu. Lipová na dohled. Poslední úsek. Jsme jak velbloudi před oázou a do cíle přibíháme. Máme to v kapse, zvládli jsme to!

Baruška mne bouřlivě vítá, Busty jen z pod auta zakňoural. Žufrik je relativně v pohodě, jen mu je vedro. A Broněk? Ten je zklamaný a smutný zároveň. Je to opravdu jen náročnou trasou? Není za tím rakovina? Mohla přejít do kostí a to se projevuje mnohdy právě na předních tlapkách, na namahaných kloubech...tenhle Damoklův meč nás bude strašit neustále. S odstupem několika dní mohu jen říci, že ochranné botky udělaly tentokrát medvědí službu. Busty má tlapky odřené a zapařené právě z botiček, na puchýře to nevypadá. A rakovina? Doufáme...

Fotky naleznete jako obvykle v naší fotoboudě.

Prodloužený červencový víkend jsme strávili v Krkonoších, kde jsme se účastnili dogtrekkingového závodu. Byl určen především pro národní plemena. Čechohoráček tu byl samozřejmě jen jeden, jeden chodský pes a českoslovenští vlčáci. Na midu se ukázal i český fousek. Bohužel to je vše z národních plemen, Češi prostě nemají tolik hrdosti, aby hrdě prezentovali a zvýrazňovali národní plemena, jako je obvyklé v jiných krajinách. Baruška s námi tentokrát také byla, samozřejmě zůstala na základně. Večer po rozpravě přišla obrovská bouřka, snad se to vybouří a na cestu nám pršet nebude, doufali jsme... a taky že jo.

Trasa závodu byla víceméně stejná jako vloni. První den vedla trasa oproti loňskému ročníku do Podkrkonoší. Vyrážíme po půl sedmé. Sluníčko je ještě v mlhavém oparu, takže honem honem, ať stihneme projít první asfaltový úsek pod mrakem. Procházíme přes Hostinné a Dolní Olešnici do Mostku, kde úspěšně přecházíme na lesní cesty. Po levé ruce vidíme Zvičinu, kam už se teď těšíme na osvěžení. Ale ještě tak 12 km okolo... První pohyblivá kontrola nás čeká před Vidonicemi. Dál pokračujeme Kalským údolím a nahoru přes Vyšehrad konečně na Zvičinu. Je pěknej pařák, takže pauzááá.

Na další úsek už Žufrik dostává pro jistotu ochranné botičky. Musíme projít Bílou Třemešnou k Těsnovské přehradě, bohužel po silnici. Je takové vedro, že si i Žufrik LEHL do potoka. U retrívrů vcelku normální, u Žufrika ne. Vyhledává každý stín. Takže tenhle úsek nám trval pěkně dlouhou. Odměnou pak bylo osvěžení u přehrady, jak pro dvounožce, tak čtyřnožce. Ani pěknou společnou fotku se Žufrikem nám páníček neudělal, jako já jemu vloni tady na přehradě... hold se musím příště vyfotit nějak sama...

Podél přehrady se jde už lépe, co teprv chladný Černý potok na konci přehrady. Ty chladivé tůňky! To byla labuž. Na konci lesního úseku opět vyhlašuji pauzu, čeká nás silnice a pole... na konci Horní Debrné a Nové Zámky s další osvěžovnou. Pak už jen po silnici a slunci přes Hostinné do Prosečného.

Když to čtete, nejspíš to vypadá snadně, ale jak já vám se táhla cestou do Prosečného... nakonec základní tábor dosažen, závod sice není etapový, ale proč nevyužít možnosti odpočinku s komfortem. Vyhlašuji noční pauzu, psiska nutně potřebují odpočinek. Svalím se s nimi vedle auta a najednou slyším hááf... hááf... Baruška nás zahlédla a volá! To bylo radosti!

Bouřka se opět vybouřila v noci, takže můžeme s klidem vyrazit na druhou půlku. Jen psiskům se vůbec nechce vstávat, vždyť je ještě tma!? Ale po zázračném slůvku "jdeme" milostivě vylezou a můžeme vyrazit. Pomalu svítá, zatímco my pomalu stoupáme, mlžný opar klesá do údolí a vytváří zajímavé panorama. Nějak jsem to špatně propočítala, měli jsme přeci jenom vyrazit dříve, takhle to stoupání bez sluníčka nestihneme... Podle zápisů v kontrolní knize jsme kousek za dalším závodníkem. Ale nespěcháme. Na hřebenech jsme kolem osmé hodiny. Zacházíme si na Liščí hřeben a výhled na Sněžku. Odpočíváme. Psiska se vyvalili do louží, Broněk klimbá na lavičce, já se kochám a fotím a vymýšlím trasy pro naše soukromé toulání. Ty stromy za těch dvacet let nějak povyrostly...

Pokračujeme přes chalupu na rozcestí ke Dvorské boudě, kde si dáváme říznou polívku na posilnění. Nikdo nás zatím nedošel ani nepředešel. Než jsme se najedli, je všude bílá tma...mlha přede mnou, mlha za mnou. Alespoň to tolik nepálí. U Rennerovek je další pohyblivá kontrola. Odteď je to pěkný sešup až ke Hříběcí boudě, kde je další kontrolní kniha. Tady dostává pro jistotu botičky i Busty. Mlha se rozplynula Pokračujeme přes Strážné do Lánova. Odtud polní rozpálenou cestou k poslednímu kontrolnímu bodu, kosteľu v Dolním Lánově. Ukecávám psiska, že už jen pár kilometrů. Ukecávám Broňka na delší pauzu. Dobrá, dobrá, tak tedy jdeme. Pomalu, ale jistě, jsme došli do cíle po 33 hodinách a 46 minutách. Pro zajímavost, z toho 8 hodin noční pauza a dalších 8 hodin přestávky na trase...

Dneska nás Barunka už tak nevítala, asi byla uražená, že s námi v noci nemohla spát. Obě psiska přikrýváme na chvíli mokrým ručníkem, aby se zchladili. Zabírá to, přestali funět a oba se nacpali spát pod auto. S odstupem několika dnů mohu potvrdit, že botičky psiskům zachránily tlapky, žádné puchýře se neukázaly. Jen Žufrik doplatil průjmem na pití z louží a válení se ve všem možném. Trochu drastická dieta, ale konečně je na své mladické váze.

Velký dík patří pořadatelům, kteří nám po celou dobu, kdy jsme byli na trati, hlídali naší babču Barušku. Díky ochotným lidem toho nachodila po Prosečném více, než někteří dogtrekkaři na trati. Velký obdiv, pustit si tuhle společnost do chalupy... snad není chaloupka křivější než byla. Malé zamyšlení, proč vlastně někteří jezdí na treky, když ani na trasu nevyrazí... Fotky naleznete jako obvykle zde

Souběžně se závodem probíhal v místním kostele sv. Alžběty Uherské již čtvrtý ročník výstavy Tato planeta. Akci pořádá občanské sdružení Alžběta Uherská, jejímž hlavním cílem je záchrana této kulturní památky z konce 19. století. Výstavu lze vidět i na dalších místech ČR a fotografie budou následně draženy na stránkách sdružení. Fotky z výstavy a kostela (i z míst, kam se běžný návštěvník nedostane) naleznete zde.

Letošní ročník dogtreku Jednooký vlk nás zavedl do oblasti Žďárských vrchů. Základna byla v kempu Jitřenka, resp. Na kopci. Před lety se zde konal úplně první závod v dogtrekkingu.

Broněk chtěl startovat co nejdříve, ale ráno se mu vůbec nechtělo vstávat. Nakonec tedy vyrážíme společně, ač Broněk chtěl jít rychle a sám. První kilometry nás vedou z kempu do kopce. Jak by také ne, když kemp Na kopci je v hlubokém údolí. Majitelé jsou Holanďani a tak slovo kopec pro ně má asi jiný význam. Procházíme loukami přes Pivonice ke zřícenině hradu Zubštejn. Zubštejn! Už si vzpomínám, tudy vedla trasa Stezky vlka před čtyřmi lety. A nejen tudy, dobrá polovina trasy je shodná... škoda. Alespoň jsme nebloudili, protože paměť nám slouží.

Ze Zubštejna klesáme do Obce Vír a pak zase stoupáme. Začíná být pěkné vedro, takže se sotva sunu. Žufrik se také zrovna s pomocí nepřetrhne. Před Olešnicí je rybník, kde se kluci konečně osvěžili. Do hotelu na náměstí se nám nechtělo, občerstvení u koupaliště bylo zavřené, tak jsme si dali pauzu u obecního rybníka. Ideální místo i pro naše psiska. Po krátké pauze pokračujeme ve stopách Stezky vlka (jen v protisměru) přes Křetín do Vranové, kde je první kontrolní bod. V Ořechově nás překvapila milá paní, která psiskům nabídla vodu... a nám taky. Broněk nakonec dostal i chlazené pivo!

V Kunštátu, na 40. km bereme hospůdku útokem. Stinný dvorek nabízí příjemné posezení pro nás i psiska. Nikdo z trekařů tu není. Po jídle vyrážíme nabiti elánem na další kilometry. Elán mně přechází hned v prvním kopci. Slunce pálí, těžko se mi dýchá. Broněk nadává, že nečekat stále na kopcích, byl by o tři hodiny dále. A tak na rovince nabíráme kosmické tempo, z kopce dokonce i běžíme. A Broňkům druhý plán být na druhé kontrole v Lomnici aspoň do půl deváté jsme splnili! Konečně je trochu chladněji a jde se lépe. Do obce Sejřek (cca 70. km), k třetí kontrole přicházíme po půlnoci. Stará zděná autobusová zastávka nás zlákala k odpočinku. I zavřít jsme se mohli. Nakonec jsme tu proklimbali asi dvě hodiny. Ale odpočinek bodl!

Scházíme do Nedvězí a zanedlouho jsme opět na chvíli na trase Stezky vlka. A mapa s realitou nesouhlasí stejně jako tehdy. Ještě že nám paměť slouží. Proplétáme se zarostlou červenou a hned na kraji Štěpánova přecházíme na žlutou do Kozlova.

V Bystřici máme čtvrtou, poslední kontrolu. Odtud pohodově podél potůčku až do kempu. Tak to alespoň vypadalo na mapě. Ve skutečnosti se místní značkař vyžíval a cestičku vedl nahoru dolu nahoru dolu... ještě že labyrint byl aspoň pěkně označen. Před cílem potkáváme právě startující midaře. Trasu jsme zvládli pod 24 hodin. S toliko pauzami a při takovém počasí, spokojenost. Ale kdyby šel Broněk bez nás, bez brzd, byl by v cíli minimálně o čtyři hodiny dříve. A pěkně by zamotal pořadím a pár lidem hlavu.

I při tomto treku několik lidí upozornilo na zkracování trati. Demonstrativně závod vzdali a odmítli převzít i diplom. Situace se stává naléhavou, je na pořadatelích, jak se s tím poperou, než část pravidelných účasntíků toto chování od další účasti odradí...
Snad to někdo dočetl až sem. Zajímá někoho článek ve stylu subjektivního popisu trati jdeme, stoupáme, klesáme, pokračujeme? Když nebloudíme a nepostaví-li se nám býk do trasy, nemám vlastně o čem psát... A jak se cestou kocháme, prozradí fotky. Ty naleznete zde.

Ještě jsme ani nevybalili z předešlého treku a už vyrážíme na další. Tentokrát vlastně ještě dál, až k polské hranici do Osoblahy. Stejně jako v loňském ročníku i letos byla trasa tak podrobně popsána v itineráři, že jsme mapu ani jednou nevytáhli. Trasa byla navíc doznačena pořadateli v terénu, takže podle nás opravdu nešlo zabloudit. Přesto se to opět mnoha lidem podařilo.

Ranní budíček jsme zatípli, protože na střechu auta bubnoval déšt. Na trasu tak vyrážíme až krátce před půl devátou. Procházíme rozbořeným statkem, přes polní cestu k první kontrole u velké hromady dřeva. Cestou potkáváme maskota malého lefa, který radí pochodníkům, kudy dál a má pro ně připravené balíčky první (nebo poslední?) pomoci. Jen některé se zalíbili místním a na pochodníky nic nezůstalo. Pokračujeme po pořadatelském značení k silnici a bingo - poznáváme trasu v protisměru z loňského ročníku. Ač po ranním dešti vysvitlo sluníčko, opět se začínají stahovat mračna. Před Bartultovicemi vytahujeme k úžasu ostatních spolupochodníků deštníky. Ano, i trek se dá jít s deštníkem. V tomhle teplém počasí, kdy přeháňky jsou krátké a teploty kolem dvacítky, bychom totiž pod pláštěnkou byli víc mokří od propocení než z vrchu od deště. A neustále se převlékat? To bychom nědělali nic jiného. Navíc se deštník ukázal jako skvělá ochrana proti větru. Jen poodletět.

Parkoviště v Bartultovicích oproti loňsku zeje prázdnotou... aby ne, když zábor zpoplatnili. Chudáci místní podnikatelé. Přecházíme státní hranice a pokračujeme polským územím ke sv. kříži a dále k Sanktoriu sv. Josefa. Leje jak z konve a přitom nevěřícně čtu itinerář: Zpět po červené... máme jít zpět? Vždyť tady nebyla ani kontrola, polovina účastníků tuhle smyčku vynechá! Naštvaní se vracíme ke křižovatce a pokračujeme k pomníku J. Eichendolfa. Odtud pokračujeme k dalšímu kontrolmu bodu, pak přes Debowiec k rybárně v Moszczance. Od rybárny pokračujeme po červené kolem kempu k ježibabě na parkoviště. Kolik pochodníků tu asi bylo? Nebo šli všichni po silnici, jako jsme viděli? Červenou musel vidět i slepej, těžko se vymlouvat na bloudění. Škoda, že tu nebyla tajná kontrola...

Vracíme se po silnici zpět do Česka, za hranicemi na nás čeká další kontrolní bod. A na 33. km prý i občerstvovačka. Ale žádná tu není. Pokračujeme do Jindřichova. Itinerář nám doporučuje místní obchod, hospodu a občerstvení. Chtěli jsme si dát jen něco rychlého, ale když vidíme "to" občerstvení, je nám jasné, že tam určitě nic k jídlu nemají stejně jako vloni. Tak jsme si dali kopečkovou zmrzlinu vedle v konzumu. Osvěženi pokračujeme dál přes kopečky směrem k Třemešné. Slejvák, déšť nás bičuje ze všech stran. Přicházíme ke křižovatce u Damašku a předčítám itinerář. Podle mne máme jít vlevo do Damašku, ale spolupochodnice tvrdí, že je to lepší dál po hlavní silnici... ne, ne, nedám se oblbnout jako většinou a jdeme vlevo. A správně, jsou tu pořadatelské šipky. Nakonec zjišťujeme, že i po té hlavní se dojde nastejno, a bylo to nejspíš i kratší... usedáme do zastávky, vyždímáváme co se dá a odpočíváme.

Po podvečerní pauze pokračujeme kolem hřbitova, loukou na červenou... Stejně jako vloni se v podvečer kocháme nádhernými lučními scenériemi. Kravičky, daňci a jedno zbloudilé tele si nás chce prohlídnout zblízka. Tedy, zájem moc nemá, spíš neví, kudy se dostalo ven z ohrady. Cesta příjemně ubíhá a jsme u další kontroly. Místní přeháňky vykreslily na obloze nádherné duhy. Opět jsme na trase loňského ročníku. A přibyla jim tu nádherná rozhledna! Nevíme, zda je přístupná, tak pokračujeme dál. Konečně nějaká tajná kontrola, ale na místě, kudy nejspíš všichni půjdou. Přesto nás některá podepsaná jména překvapila, protože před námi nestartovali a ani nás nepředbíhali. S tím hold nic nenaděláme. Za Albrechticemi se vracíme opět do Polska, do obce Opawica. Po asfaltu. Kluci začínají mít asfaltek už plné tlapky. Kdybychom tu chtěli přenocovat, můžeme si vybrat i barák. Téměř každý druhý je opuštěný, často i přístupný. Tedy nejen v této obci, ale v celém pohraničí je situace obdobná.

Na 60. km docházíme nakonec ještě za světla. Obloha se rozjasnila, noc bude určitě bez deště a jasná. Čelovky tak dlouho nemusíme zapínat, na cestu nám začal svítit měsíc. U obce Pielgrzymowy přecházíme státní hranice zpět do Česka a čeká nás nekonečných 5 km naštěstí po polní cestě. V dáli na kopci je vidět nádherně osvětlený Rusínský kostel, kolem kterého půjdeme. Cesta nám nakonec pěkně utekla, šlapalo nám to ostošest. Procházíme kolem Rusínského kostela, přes letos vyschlé bažiny k předposlednímu kontrolnímu bodu. Několik metrů za kontrolou je další tajná kontrola. Podepsaných jmen je tu asi jen šest...

Pokračujeme podél oplocenky k silnici, přes Matějovice k zaniklé obci Kašnice. Tady máme za jediným barákem odbočit vpravo. Matně si vzpomínám, že v Kašnici nebyl vloni jen jeden barák... a opravdu, naše odbočka je až za druhým barákem. Polní cestou se dostáváme k poslední kontrole uprostřed polí. Odtud už máme cíl na dohled. Kousek po polní cestě, kilometr po kolejích a kilometr po asfaltu. Cíííl! Jsme zpátky! Trasu 82 km jsme tentokrát zvládli za 17 hodin a nějaké ty minuty. Však tu také bylo minimální převýšení. Obvyklou fotoreportáž z trasy naleznete zde.

První ze čtyř závodu seriálu Eurodogtrekking 2012 se konal v Dolním Rakousku v oblasti Schneebergu, v Neusiedlu am Pernitz. Několikrát jsme chtěli jet už na dogtrekking v oblasti Dachsteinu, ale vždy to nějak nevyšlo. Alpy, resp. podalpí :) jsme si tentokrát ujít nenechali. Musím uznat, že takováto akce je nejlepší interaktivní osvěžení slovní zásoby cizího jazyka. Postupně zjišťuji, že i německy ze sebe nějké slůvko vyloudím, ale rychlé mluvené němčině moc nerozumím. Takže procvičuji hlavně angličtinu. Kromě Čechů je tu ještě početné zastoupení ze Slovenska, Polska, Německa a samozřejmě Rakouska.

Itinerář na první den je přeložen i do češtiny, přesto jdeme hlavně podle německé verze. Zdejší turistické mapy nejsou tak prodrobné jako české, turistické trasy jsou v mapě naznačeny jen jednou barvou, nejsou rozpoznat louky, lesy, silnice od polňaček apod. Ani v terénu to prý není lepší, uvidíme.

Z kempu vyrážíme přes Pernitz k nádherným vodopádům Myrafälle. Za nimi je první kontrola, přicházíme k ní ale z druhé strany, protože jsme se byli podívat ještě na Haussteinn. Odtud pokračujeme přes Myrahof k Unterbergu. Silnice je nekonečná. Pomalu začínáme všichni být nervózní, že jsme určitě přešli odbočku. Nepřešli, jen prostě v mapě lze těžko rozeznat silnici od lesní cesty a jsme už mnohem dál, než si mylně myslíme. Silnice vedla hodně daleko. Konečně parkoviště, konec asfaltu. Čeká nás strmé stoupání a ještě strmější výstup na Haussklamm. Odtud kolem pastvin pro Milky na nejvyšší bod treku. Nejprve si ale orazítkujeme kontrolu v Unterberghausschutze a pak už téměř horolozecký výstup na Unterberg. Výstup stál za to, otevřely se nám daleké výhledy na zasněžené vrcholky Alpských kopců, velikánů napsat nemohu, tak daleko vidět nebylo. Pokračujeme po hřebeni, mírně klesáme, chvílemi i popobíháme. V Myrahof nás čeká dnešní poslední kontrola. Ještě přeběhnout (spíše přejít, abych byla přesnější) dva kopečky a hurá do cíle. Do kempu přicházíme po 9 hodinách pochodu.

Druhý den mám itinerář jen v němčině a angličtině, oba kombinuji a k mému překvapení bezproblémů rozumím. První kilometry mírně stoupáme, obcházíme kopec nad Pernitzem k první kontrole. Druhý checkpoint se zdá být blízko, ale dal nám pěkně zabrat. Oproti včerejšímu dni je vedro a mírně jsme zabloudili. Po půlhodině ztrácím naději, že jdeme správným směrem. Nikde žádný ukazatel, nic, co by souhlasilo s mapou. Nakonec jsme turistické značení našli, šli jsme správným směrem a byli jen pár metrů od něj. Jako jedni z mála jsme dorazili ke kontrolnímu bodu, vrcholu Gross Neukogelu, z té správné strany po zelené turistické značce. Stejně jako byla nekonečná cesta na vrchol, byl nekonečný i sestup, který byl hodně příkrý. Konečně dole, osvěžujeme se u vodárny a spěcháme k dalšímu kontrolnímu bodu. Odtud je cesta už veselejší, částečně vede v protisměru včerejší trasy. U Kartenvirtu, kde byla včera první kontrola, Busty vzbudil veselé pozdvižení, když se vrhnul do jezírka a plaval a plaval a plaval...a ven se mu vůbec nechtělo.

Odtud míříme ke Steinwandklamm, jednoznačně nejhezčímu úseku dnešní etapy. Dle itineráře obcházíme údolí a procházíme nádherná skaliska od severu. Na konci zaplatíme vstupné a to je naše dnešní poslední kontrola: Teď hurá do cíle! Druhý den byl nejen o něco delší, ale i náročnější díky počasí, taky nám to trvalo přes 11 hodin. Jenže je neděle a my musíme honem domů. Po dvouhodinové pauze vyrážíme domů. Alpy ale určitě ještě navštívíme. Pokochejte se s námi zde.

A protože při závodě jsme si slíbených Labských pískovců příliš neužili, vydali jsme se alespoň na blízké Ostrovské skály, konkrétně na Volské kameny. Busty s Broňkem se po chvilce vrátili do kempu zotavovat nožky, zatímco já s kamzíkem Žufrikem jsme lezli nahoru a dolů a překvapovaly horolezce a kochali se. Pokochejte se také na mých fotkách.

9. ročník Krušnohorského dogtrekkingu nesl podnázev Labské pískovce. Nebyli jsme jediní, kdo se těšil na tuto nádhernou oblast. Po registraci na místě jsme byli ale oba obrovsky zklamaní, protože namísto Labských pískovců nás čekala průmyslová trasa na Krupku a Cínovec. Takže opět Ústeckoteplický dogtrekking jako vloni, jen z druhé strany. Nadšením tedy nejásáme.

Veterinární přejímka v den startu byla až po sedmé hodině, čas startu upřesněn nebyl. Přesto se v půl osmé pořadatelé diví, že někteří již chtějí na trasu... to jsou mi věci. My vyrážíme krátce před osmou hodinou. Procházíme úsek Ostrovských skal do Sněžníku a dolů do Jílového. Odtud do kopečka na vyhlídku Výrovna. A zase dolů, po loukách nahoru a dolů. Kolem 20.km dost lidí bloudila, trochu jsem nechápala proč, ale když jsem si zpětně přečetla itinerář, už se nedivím. Naštěstí jsme šli čistě podle mapy a itinerářem se nenechali zmást, s mapou jaksi neseděl na více místech.

Na 24. km nás čeká tradiční krušnohorská občerstvovačka s vynikajícími palačinkami. Dávám si nášup a ještě mrkvičky do kapsy na cestu a vzhůru do Adolfova. Tady si vyhlížíme místo na noční pauzu, protože se tudy budeme vracet. Na rozsáhlých pláních připomíná slehlá tráva nedávný sníh. Sluníčko se už delší dobu schovávalo za mraky a ve vzduchu byl cítit déšť. Během další hodinky nás zastihly tři bouřky. 3 km do Krupky se táhneme po dalším asfaltovém úseku, listnatý les, minimum výhledů, nic. Před Krupkou mezi stromy je místy alespoň trochu mlhavý výhled na průmyslovou ústeckoteplickou zónu.

Krupku naštěstí procházíme jen krajem a kolem zříceniny pomalu stoupáme k loupežníkům a k rozcestí pod Sedmi štíty. Konečně trochu jiné, zajímavější přírody. Odtud pro změnu klesáme 3 km po silnici k další kontrole. A vzhůru na Cínovec. Místy leží zbytky sněhu. Busty z nich má obrovskou radost a válí se v nich. Na Cínovci dáváme podvečerní pauzu. Jsme na nejvyšším bodě trasy, odtud budeme víceméně jen klesat. Po necelých 3 km nás čeká další kontrolní bod. Opět se tu prý dost bloudilo...?? Denní část nás nijak nenadchla, takže pokračujeme na noční pochod ideální rovnou cestou až na Komáří Vížku. Tady usedáme na terásku zavřeného bistra a kocháme se výhledem na noční světélkující průmyslovou zónu. Je jasná noc, jen ten měsíc chybí.

Přes Fojtovickou pláň se vracíme do Habartic a odtud opět po silnici do Adolfova. Vyhlašuji půlnoční pauzu! Do cíle zbývá 20 km. Od Cínovce stále mírně klesáme, z Adolfova jdeme po cyklostezce do Krásného lesa a k poslední kontrole v podjezdu pod dálnicí. Pokračujeme po cyklostezce do Petrovic, typicky hraniční vísky s množstvím vietnamských stánků plných trpaslíků, autopoklic a kdoví čeho ještě. Na tohle ale opravdu nemusíme chodit dogtrekking a platit drahé startovné... Odtud pokračujeme přes Rajec na žlutou a po 2 km jsme v kempu. Trasu dlouhou 89,5 km jsme nakonec zvládli i s několika odpočívkami za 21 hodin a 35 minut, fotky naleznete zde.

Na Velký pátek jsme vyrazili na letošní první oficiální dogtrekking, na již 10. ročník Šlapanického vlka Moravským krasem. Trasa závodu byla pohodová, rovinatá, rychlá, technicky naprosto nenáročná. Tomu odpovídaly i běžecké výsledky. Ostatně už ráno na startu jsem zapochybovala, zda nejsme na canicrossovém přeboru. Úderem sedmé hodiny ranní začali na trasu "vybíhat" jednotliví účastníci s gpskou v ruce a s očima upřenými na displej...něco je špatně...

Vyrážíme krátce po půl osmé a hned na prvním kilometru nás několik závodníků, co startovali za námi, předběhlo zkratkou v kopci. V klidu pokračujeme tradičně přes Bedřichovice do Podolí a dále na Horákovskou myslivnu. Zde odbočujeme na Horákov, abychom tudy za necelých 16 hodin prošli za svitu měsíčku. Kolem cementárny pokračujeme údolím do Pozořic, kde je první kontrolní bod. Lesními cestičkami pokračujeme na Vildenberk do Vítovic, kde nás čeká další kontrola. Po pořadatelském značení pokračujeme přes Olšany do Nemojan a dále k vypuštěnému Pístovickému rybníku. Trasa vede lesními a polními cestami, žádné velké kopce, cesta vesele ubíhá. Komárov, Dědice, Hamiltony, Rychtářov...

Před Rychtářovem neodoláme posezení u křížku a dáváme pauzu. Samozřejmě nás hned spousty lidí předběhlo. Ale jakou radost jsme tím některým udělali! Někdy prostě k radosti stačí málo. Procházíme Ruprechtov a před soumrakem sbíháme do nám známého Rakoveckého údolí. V Bukovince potkáváme pár trekařů a společně pokračujeme přes mokřady na rozcestí Malá Říčka, kde je předposlední kontrola. Z K9 rovně po asfaltu, po 50 m vpravo do kopce a 5 km nevýrazným hřebenem... no to bude nuda, říkám si po přečtění itineráře. Nakonec to i vcelku rychle uteklo. Kousek před Hostěnicemi lovecký pes Žufrik :) zbystřil, nastavil slechy, otočil hlavu a mě bylo jasné, že v mlází je černá... po chvíli nám přes cestu pouhých 5 metrů před námi přeběhlo asi 10 pruhovaných selátek. Nejspíš i s bachyní, ale té jsme si nestihli všimnout, musela být šikovná a tichá. Strnuli jsem a chvíli jsme čekali...dobrý, cesta je volná. Z Hostěnic to máme projité už několikrát a příjde nám to jako kousek. Zbývá 11 km a to je teprve 23 hodin! Od Horákovské myslivny jdeme bez čelovek, občas vysvitné měsíc, je krásně vidět i po tmě. Z vesela míříme do cíle s krásným časem. Žufrik byl v cíli jak gumídek, kterého právě vypustili z ohrádky. To na Bustym únava byla znát. A na nás? Broňka bolelo opět koleno, já po strečinku mohu se Žufrikem na druhý kolo.

82 km dlouhou trasu se nám podařilo zdolat pro nás v rekordním čase na tak dlouhé štrece, a to za 16 hodin a 45 minut. Na umístění na bedně to ale tentokrát pro velkou účast běžců nestačilo. Mnohé to překvapilo, o to více, že nás ne. Obvyklou fotodokumentaci naleznete zde. Těším se na další trek do Krušných hor nebo na Slovensko, tam snad bude více fotografických cílů.

"V mínus dvaceti proťapat celou noc, to musíte mít drahou výbavu," slyšela jsem celý týden. Přežít arktickou noc na sněhu sice vyžaduje pořádnou výbavu, přesto vás taková výbava nemusí přijít draho. Nebudeme uvažovat o bivakovacích potřebách, jelikož jsme byli celou noc v pohybu a přes den jsme plánovali odpočinek v občerstvovnách. Ve stručnosti pro pobavení vám to tedy prozradím.

Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. Jedním ze základních způsobů oblékání je cibulový systém. Je lepší mít na sobě víc tenkých vrstev než málo tlustých (ale nic se nemá přehánět). Spodní vrstva by měla být hřejivá. Ta byla asi také jediným technickým prvkem v mém oblečení - triko Moira. Další části výbavy jsou k zasmání, nicméně svůj účel splnily na výbornou: např. 6 let stará péřovka z Tesca, oteplené leginy z Hypernovy či vlněné podkolenky z Plus discountu. Nejzajímavějším prvkem byly jistě lyžařské kalhoty světoznámé značky Kras Brno staré zhruba stejně jako já. Fleecové rukavice byly z pracovních potřeb, stejně jako zimní pohorky, nicméně podrážka ztuhla a připadala jsem si jako na bruslích. Proto pro mne byly neocenitelnou pomůckou řetězy na boty, resp. alpinky a nesmeky. Alpinky skvěle zpevnily můj krok, hroty se lehce zasekávali do ledu, zledovatělého sněhu i lesní cesty beze sněhu. Hroty jsou po celé délce podrážky, upevnění je pomocí popruhu. Nesmeky značky Magic Spikes mají menší hroty jen v přední části. Nezasekávají se tolik, občas mi proklouzli. Nazutí je ovšem díky gumovým popruhům mnohanásobně rychlejší než u alpinek. Osobně dávám přednost alpinkám, z nesmeků bolely nožky. Místo turistických hůlek jsem vyrazila s běžkařskými - mají ostrý hrot a nehrozí, že se složí, když se o ně opřu. Značka? Jesan Jeseník z minulého století.

Poslední nezbytnou vrstvu do mrazu představuje ochranný mastný krém na obličej. Ideální je Nivea, pro psiska pak lékařská vazelína, kterou jistě využijete i vy sami. K duhu přijde malá termoska s teplým čajem, trocha alkoholu a hořká čokoláda. Nemusíte být oblečeni ve značkovém oblečení od hlavy až k patě. Základem všeho je logické uvažování, selský rozum a trocha důvtipu. Ono, když je minus dvacet, všechno tuhne, zamrzá, technika je vám k ničemu...zachránit vás může jen ta šedá kůra mozková. Vyprávění o takové výpravě a výbavě, to je na dlouhé večery...

Jeden z nejmrazivějších víkendů této zimy, kdy padaly teplotní rekordy jsme nestrávili u kamen, nýbrž uprostřed této sibérie. Ano, vydali jsme se na Ledopádovou stovku, která se koná v rámci turistických pochodů Brtnické ledopády. Prvním úkolem bylo zmermomocnit přítulu k účasti na této akci. Druhou neméně důležitou bylo vybavení. Kromě několika vrstev teplého oblečení se velmi hodili i nesmeky a tzv. turistické mačky (každý tomu říká jinak). Zprávy kromě mrazivých teplot hlásili sněhovou pokrývku do 30 cm a ušlapané cestičky, takže sněžnice jsme brát nemuseli.

Na místo startu odjíždíme z kempu Valdek hromadně vlakem. Ve vlaku dostáváme itinerář a v Mikulášovicích startovní razítko a můžeme vyrazit vstříc mrazivé noci. A hned mám problém. Rozbil se mi zip u bundy. Místo startu osiřelo a já se marně snažím zapnout bundu. Toto pěkně začíná. Upínám jí tedy popruhy od ruksaku. Pár minut po startu a už jsme poslední. Míříme na první kontrolní bod, rozhlednu Tanečnice. Jestli jsem měla strach, že mi bude zima, tak první kilometry mě hodně rychle vyvedly z omylu. Potím se jak v nejparnějším létě. Rozhledna je otevřená, ale je mi takové horko, že nechci riskovat ještě větší propocení, takže nahoru nejdem. Odtud trasa vede přes Sebnitz a Ottendorf k Neumannmühle. Tady nás čekala malá stezka odvahy. Tedy spíše pejsky:) Schody nad mlýnem jsou pokryty velkým ledopádem. Broněk úsek sklouzal. Busty profesionálním okem usoudil, že tudy to nepůjde a obhlížel situaci jak zleva, tak zprava. Nikudy to ovšem obejít nešlo. Mezitím jsem se já na mačkách dostala doprostřed ledopádu a Bustyho nalákala, usměrnila skluz a poslala k Broňkovi. Žufrik se bál, ještě se stihl zachytit o postroj, takže tam tak nešťastně visel. Ledopád nakonec sjel jako tučňák po břiše a Broněk ho dole chytal, ale měl co dělat, málem oba skončili o patro níže. Já to sešla profesionálně na mačkách. To je taková nádhera, když má člověk správné vybavení!

Dál vedla cesta krásným úsekem Saského Švýcarska, všude kolem nás skaliska a rampouchy. Z Zeughausu se šplháme na Pohlshron. Foťák nějak zatuhnul, takže vyfotím jednu fotku a šup pod bundu, kterou mám ovšem pro dnešek větrací, takže foťáček si tepla moc neužije. Na kamenitém vrcholu je další kontrola. Pěkně přituhlo. Pokračujeme do Hinterhermsdorfu. Cestou si nás odškrtne tajná kontrola, a opravdu, jsme poslední :). Další kontrola je na rozhledně Weifberg. Broněk se jde pokochat nočním Saskem a já se snažím nalít psiskům vodu. Cola s bourbonem na baťohu zmrzla. Voda uvnitř baťohu je ještě v tekutém skupenství, ale jak jsem ji nalila do misky, mění se během několika sekund v ledovou tříšt. Co psiska nevypili na první loknutí, okamžitě zamrzá. Asi vážně bude zima. Přecijenom jsem ráda za všechny vrstvy oblečení, které na sobě mám. Druhé spodky a rukavice jsou ale stále v báglu v pohotovostní záloze.

Od rozhledny se vracíme do Čech, přes Mikulášovice na vrch Hrazený, kde je další kontrolní bod. Broňkovi se jde v botech opět špatně. Nechce jít druhou polovinu trasy. Já jsem zatím plně odhodlána a přemýšlím, jak jeho rozhodnutí zvrátit. A nepřemýšlím nad trasou a nechávám se slepě vést stopami pochodníků před námi. Velká chyba. Stopa se najednou proměnila ve spleť stop zběsile pobíhajících pochodníků v naději, že právě oni najdou vyhlídku a s ní i další kontrolní bod. Kontrolu jsme po chvíli našli, ale na opačné straně kopce, než vedli první stopy. Posadíme se na lavičku a pauzírujeme. Poslední kilometry v hlubokém sněhu byly obtížné, ztratili jsme hodně času. Postupně dospívám k názoru, že hold druhou polovinu stovky odpískám. Opět. Což mě štve. Odtud míříme do malebného Karlova údolí a zpět do kempu Valdek. Čas na 45 km otřesný. Dobrá, dobrá, na druhé kolečko nepůjdeme, ale radost z toho nemám.
Pár fotek z cesty zde.